Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V září roku 1949 doputoval na ostrov prudký podzimní vítr. Zpočátku se handrkoval s horkým bezvětřím, ale s ubíhajícími dny stále častěji vyhrával a připomínal návštěvníkům hotelu, že čas radovánek skončil a že je na čase nastoupit na loď a rozloučit se s létem, a všem zaměstnancům, že nastává doba menších dýšek, prázdných pokojů a zaplněné tabule s háčky na klíče na recepci. Klíček s číslem čtrnáct však stále pravidelně s příchodem večera mizel a s ranním světlem se zase objevoval na svém místě. Kufry v pokoji číslo čtrnáct zůstaly prázdné, skříně přeplněné a postel rozestlaná. Ten neosobní apartmán s pár černobílými fotografiemi moře a lustrem z mosazných rybek se pod tíhou zamilovaných snů proměnil v Emilyin pokoj a celý hotel - místo stvořené pro letmé zážitky z dovolené - v domov.
„Vidíš to slunce, stříbro v trávě ztěžklé rosou... Vidíš ty květiny, pod svou bosou nohou..." v gramofonu na terase se otáčela deska s rychlými jazzovými písněmi a mezi roztančenými páry se točila i Emily se Sebastianem. Od bedýnky s černým kruhem a ryskou je dělila spousta ošoupaných dlaždiček a spousta po nich se rytmicky sunoucích podrážek, ale blonďatá dívka přesto slyšela každé slovo písně. Nikoli v nahrávce, ale z úst tmavovlasého muže.
Když ho slyšela poprvé zpívat, připadal jí ten zpěv příšerně falešný, doslova jí tahal za uši. Pak se něco změnilo a jí ten chraplavý hlas se zároveň nezřetelným a brblavým americkým přízvukem přirostl k srdci.
„A sotvaže zajde a měsíc osvítí... Dva milence lapené do sítí... Jazzu a snů."
Sebastian to slovo vždy vyslovoval tak samozřejmě. Říkal milenci a přitom neměnil intonaci, takže stejně vyslovoval i všechno ostatní. Zato Emily vždy podobná slůvka přiváděla do rozpaků. Věděla, kde je ten rozdíl. On měl před ní ve svém životě Leu. Tu Leu, o níž si zakázala přemýšlet, ale která jistě kdysi dávno byla jeho milenkou. Tu, před níž se možná ještě červenal, když to slovo vyslovoval, ale po níž už jej bral jako kterékoli jiné slovo. Pro ní bylo tohle slovo - stejně jako tyhle pocity - nové.
Pevně ji sevřel kolem pasu a políbil ji na ústa. Na tváři ji zašimral jeho horký dech a ona přivřela oči a nechala se unášet tím opojným pocitem. Byl tu s ní, nemyslel na tu druhou dívku, neutíkal od ní. Mělo ji to uklidnit a ano... Někdy jí to skutečně uklidňovalo. Ale někdy se bála.
„Přála bych si být na tohle zvyklá," přiznala mu.
„Na co?" dotázal se jí nechápavě.
„Na tebe," odpověděla upřímně, „na to, jak se na mě díváš... Na to, co říkáš."
„Zvykneš si," odvětil, „Nic jiného ti ani nezbývá," šibalsky se ušklíbl, „protože já nikam neodejdu," postavil si její boty na ty své a zahleděl se jí do očí. Neuměl se tvářit vážně a s jeho tváří si hrál lehký úsměv jako pozůstatek po falešném zpěvu a půl sklence vína. Ale ty oči jako by k němu nepatřily. Tvář chlapce a oči muže.
