Minulé životy ✔

5. Rodiče si člověk nevybírá

Sebastian

Sebastian nikdy nezažil krásnější pohled než svítání na ostrově a pochmurnější než stmívání tamtéž. Kdyby se ho někdo zeptal, jaký byl duben 1950 v hotelu, vlastně by jej ani nedovedl popsat. Netušil, zda je šťastný, či zda se trápí. Asi to záleželo na denní době. Ráno se nemohl přestat usmívat. Večer se nemohl přimět zvednou koutky úst vzhůru. Asi to bylo tou melancholií horkých dnů uprostřed tichého prázdna s výhledem na oceán. Bylo v ní až příliš času na poflakování a tudíž i na přemýšlení. Přemýšlení o tom, co už se nedalo vrátit zpátky. Nikoli pro něj, ale pro Emily. Nebyl to on, kdo ji naučil o sobě pochybovat, přesto po něm natahovala své dlouhé prsty vina. Za to, že i on sám, proto aby učinil správnou věc pro ně oba, nevědomky přikrmoval tu malou bestii v její hlavě našeptávající jí, že na ní nezáleží tolik jako na jiných. A přitom stačilo sebrat zbytek sil a před svým odchodem do Tennessee se s ní rozloučit. Říct jí, jak ji miluje, a že mezi tisíci možných scénářů, neexistuje jediný, ve kterém by se nevrátil.

Do Avalonu přijel hledat řešení, odpověď na svou šifru či klíč jak se vymotat z toho nekonečného labyrintu. Malou věcičku, kterou měl nyní, při probíhání rušnými uličkami barevného města, ukrytou v malé krabičce a zastrčenou v kapse. Cosi, co si vždycky myslel, že jej bude v kapse tížit jako pytel kamení, a přesto se teď na cestě zpět k přístavu a Patriciinu vozu pohyboval svižně a rychle. V té krabičce nesl příslib závazku, který měl trvat jen krátce. Do smrti jednoho z nich. A přesto pro něj znamenal mnohem víc. Chtěl před ní pokleknout a říct, že je tím nejlepším, co ho v životě potkalo. A že život před Emily je v porovnání se životem s ní jen nicotnou tmou, v níž možná plápolalo pár prchavých svíček, ale byla to až ona, kdo do jeho života přinesl slunce.

Uprostřed kroku se zarazil, když kolem něj, aniž by si Sebastiana všiml, prošel dobře oblečený gentleman v lehkém vycházkovém obleku a zabočil do levné nálevny. Sebastian toho muže znal. Byl to právě on, kvůli němuž před časem navštívil hotel svaté Catherine, a koho doufal, že už nikdy nepotká. Ten dobře oblečený cizinec se s ním před pár týdny chtěl přátelit. Ostatně za přítele asi považoval každého. Ale nevěděl, že v Sebastianovi přítele nenajde.

Pár sekund zaváhal, a pak jej následoval dovnitř a usadil se hned ke dveřím, odkud měl dobrý výhled po celém sále. Noah Robinson si sedl k jednomu ze stolů a pod židlí mu při dosednutí zavrzaly červotočem rozežrané parkety na míle vzdálené naleštěnému mramoru v hotelu jeho otce. Z hovoru s hostinským Sebastian odpozoroval, že sem nepřišel poprvé. Přátelsky se poplácávali po rameni a dvojitá whisky přistála na špinavým hadrem otřeném stole bez toho, aby si ji objednal.

„Znáte se s panem Robinsonem?" vnikl nepříliš dobrému špehovi do uší dívčí hlas.

„Tak to je pan Robinson? Jako ten, co vlastní ten velký hotel?" okamžitě začal předstírat, že toho pána nezná. „Říkal jsem si, co dělá takový gentleman na místě, jako je tohle." Vzhlédl k ní a jeho zrak se střetl s uhlově černýma očima a putoval po hnědých kudrnatých kadeřích zkrocených inkoustově modrou pentlí. Mohla být jen o pár let mladší než on či snad dokonce ve stejném věku.

„Jste příšerný lhář," zachichotala se. „Mohu Vám něco přinést?"

Sebastian se podíval na hodinky. Přišel čas oběda, a on měl být už na cestě zpět. Patty už jistě musela rozčíleně přešlapovat u vozu, přesto se dotázal, zda mu může přinést i něco jiného, než whisky.

„Nic, co by se dalo pít," odvětila a nesměle se na něj usmála. Líbil se jí, tím si byl jist. A v jakémkoli jiném životě by využil příležitosti a usmál by se zpátky. Takhle jen rezignovaně objednal stejný patok, který si labužnicky vychutnával muž, kvůli němuž sem přišel, a sledoval, jak se tmavovláska tanečním krokem pohybuje mezi stoly a přináší mu sklenici s medově zbarvenou tekutinou. Všechno to vždycky začíná a končí u té zpropadené whisky, pomyslel si a usrkl, když si dívka přisedla k němu. „Tak? Proč Vás ten pán tak zajímá?"