Minulé životy ✔

19. Šest dopisů

Sebastian

Noc před svatbou jej provázely noční můry. Několikrát se s úlekem probudil, a když znovu usnul, opět si jej našly a přitáhly s sebou bouři, temnou ledovou hladinu a strach. Jako by vyčkával, co se tentokrát pokazí, a jeho mysl nebyla ochotná uvěřit, že se tentokrát nepokazí nic. Nakonec vstal, převlékl si propocenou košili a vytratil se na čerstvý vzduch.

Na nasvícené terase rozpoznal na jednom lehátek Patriciin obrys. Po šedé hotelové dece, s níž se přikryla, lezly komáři a světlušky.

„Budeš celá poštípaná," řekl namísto pozdravu a sedl si na kraj lehátka.

„Ty malé mršky taky musí něco jíst," odpověděla klidně. „Proč nespíš?"

„Čekám, až přijde bouřka. A pak by mohlo přijít zemětřesení a záplavy," sarkasticky shrnul všechny pohromy ze svých snů. „Vždycky, když mám pocit, že můžu být šťastný, tak se to nějak podělá. Nějak to zničím."

„Neboj se, všechno dopadne dobře," usmála se na něj. Ve vchodu do haly se zjevila mužská postava, ale ona si jí nevšimla. „Nedopustím, abys to tentokrát zkazil," ujistila jej, zatímco na terasu vyšel Elias.

Sebastian spěšně vstal. „Nechám Vás o samotě," pronesl a za zpěvu ranních ptáků se odebral dovnitř.

Následující den po obloze neputoval jediný mrak, a Sebastian byl při všem Patriciiném nasazení v organizovaní svatby téměř přesvědčený, že i slunce dnes poslouchalo její rozkazy. Pokud jí něco opravdu dobře šlo, pak všechny okolo sebe stavět do latě. Prstýnky, šaty, oblek, boty, sváteční košili – opakovala pořád dokola, aby něco nezapomněli. Dokonce zkontrolovala, zda se oba její hoši čerstvě oholili, a když naznala, že nikoli, poslala je oholit se znovu.

„A to se ani nevdává sama," zabručel Elias otráveně pod vrstvou pěny na holení. „Jestli bude takhle vyvádět i na naší svatbě, tak si to ženění rozmyslím."

Sebastianovi překvapením málem vypadla z ruky břitva: „Takže Vy dva to spolu zase táhnete?"

Přitakal, „se vší vážností. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že chci být s ní. Jen jsem potřeboval čas na přemýšlení. Myslel jsem, že ji po tom, co mi řekla, uvidím jinýma očima."

„Ale nevidíš?"

„Ne. Měl jsi pravdu. Mohla by mi o své minulosti říct cokoli a..."

„Nic by to nezměnilo?" dokončil za něj a otřel si pěnu z obličeje do ručníku. „Jsi můj nejlepší přítel a ať se rozhodneš jakkoli, podpořím tě... Ale," rozpomněl se na to, co mu Patricia vyprávěla o svém rozhovoru s Emily a on nyní stejná slova zopakoval o dvě hlavy menšímu hispánci: „Jestli jí ublížíš, pak si mě nepřej."

Když o pár hodin později Sebastian vcházel do spoře nazdobeného sálu, konečně z něj opadla nervozita. Stál s Patricií vedle radniční knihy a dvou váz s modrými kosatci. Natrhal je před hotelem, aby si nemusel brát Emily před umělými liliemi, které na Avalonské radnici zažily už bezpočet sňatků.

Nevěsta vstoupila v doprovodu Sebastianova nejlepšího přítele, ženich při pohledu na ni na pár vteřin ztratil dech a ona se nad jeho bezradností pousmála. Zbylé květiny jí daroval na kytici a ona si z nich spletla do vlasů věneček. Od útlého pasu splývala na zem lehká saténová látka a sunula se za ní uličkou mezi prázdnými lavicemi za doprovodu desky vyhrávající gramofonu. I hudbu si přinesli vlastní. Strnulý svatební pochod vyměnili za souhru houslí a klavíru.

Elias mu předal její dlaň a on přejel prsty po modrých kamíncích, které Emily koupil tenkrát na molu v přístavu. „Nemůžu se dočkat, až budu tvou ženou," zašeptala, čímž vykouzlila Sebastianovi na tváři široký úsměv, a postavila se naproti němu.