Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z počátku stavěli svůj dočasný kemp na vzdálenost tří velkých kroků od ní, ale přesto se na ní občas obraceli. Elias jí podvakrát nejistě nabídl pomeranč. Emily ten první taktně odmítla, ten druhý však už přijala. Sebastian se zase pokaždé dotazoval, zda tu bude i další den, a když se mu od ní dostalo kladné odpovědi, buď se usmál nebo se zamračil a řekl: „Škoda, že s Eliasem máme ranní službu v kuchyni." Navíc na rozdíl od zbylých dvou kamarádů netrávil čas téměř výhradně jen ve vodě a občas vytáhl z látkového vaku se svými věcmi skycák a pouzdro s uhlovými tužkami. A to pak, ač jinak působil jako velice výřečný člověk, seděli s Emily tiše vedle sebe, a zatímco si ona četla, on se soustředěným výrazem cosi čáral a poté rytmicky šrafoval.
Pak si všimla, že je ho oči v barvě moře těkají mezi papírem a její tváří, v těch pár ledabyle nanesených čárách poznala svůj obličej a musela žasnout nad jeho talentem.
„Je to moc hezké," promluvila a on se lekl, jako by se doteď domníval, že kreslí podle fotografie a nikoli živého objektu.
„Děkuju," trochu se začervenal, ale jenom ze zdvořilosti. Svých kreslířských dovedností si musel být dobře vědom.
Chystal se říct ještě něco, když se vedle nich bez varování usadila Patty. Z modrých proužkovaných jednodílových plavek jí ještě stále crčela voda.
On ve strachu o svou nedokončenou kresbu okamžitě vstal. Přesto si Patricia za ten krátký okamžik, kdy se k němu ze zvědavosti naklonila a z rudých vlasů se na papír sneslo pár slaných kapek, stačila všimnout obrysů dívčiny tváře a káravě se na něj podívala: „A mě jsi nikdy nakreslit nechtěl!"
„Protože nevydržíš sedět pár sekund v klidu."
„Má pravdu," přitakal právě přicházející udýchaný Elias. Jak si Emily už stačila všimnou, uměl skvěle plavat a Patty, která mu nestačila, se často stáčela zpět k ostrovu dříve než on.
„Vy dva, abyste se jednou nespikli proti mně..." postěžovala si zrzavá dívka a tu se z nenadání obrátila na Emily, „vidíš je, šašky. Papík..." a tak pokaždé oslovovala svého otce, „... je živí, toleruje jejich pozdní příchody do práce a tu jejich zahálku a oni jsou na mě jako na cizí. Měli by mi líbat kotníky a ovívat mě pštrosími pery."
Emily se při té představě nedokázala ubránit smíchu, jehož příčinou byl i fakt, že oba muži při Pattyiném proslovu poklekli na zem a klaněli se jako nejpokornější sluhové.
„Tak to má být!" řekla Patty s předstíranou nadřazeností. Pak vstala, přeběhla k druhé dece, kde ležely Eliasovy hodinky, „devět třicet, pánové. Za půl hodiny vám začíná šichta. Nejvyšší čas vyklepat z uší písek a hodit se do gala."
„Jak poroučíte, milostpaní," řekl na to jeden a ten druhý souhlasně pokyvoval: „služebníček, výsosti." Popadli své věci a Sebastian ještě zavolal na Emily, „tak zítra?"
