Minulé životy ✔

4. Hubená, pobledlá a tajnůstkářská

Sebastian

Duben 1950

Skutečně byli jiní. Oba, on nebo ona. Možná se změnil jen on, a proto si všímal více toho, čeho si dříve nevšímal a toužil po věcech, po kterých dříve toužil méně palčivě a bolestivě. Všímal si, že je s ním šťastná, ale zároveň víc než dřív si všímal obav a starostí sužujících její hlavu. Buď se uzavírala teď před ním, nebo už přijela odhodlaná k sobě nikoho nepustit. Už nezářila. Ne tak jasně, jak si pamatoval. Světlo kolem ní skomíralo. Úsměv kalily pochyby táhnoucí se jí přes pevně sevřené rty, a přesto nevyslovené. Byl to ten odevzdaný výraz, který on nenáviděl, a nikdy jej nechtěl vidět právě v její tváři. A ke svému překvapení si také všiml, že ten, komu se vzdává a podvoluje, je on. Ten, kdo jí měl prosit na kolenou za odpuštění, kterého se mu dostalo tak záhy a tak nezaslouženě.

Spala klidně. Už se nebudila. Jen občas se v polospánku přitiskla k němu a on přes ni přehodil dlaň. V takových chvílích dostal chuť ji líbat, dlaněmi se dotýkat její kůže, přitisknout ji k sobě a milovat se s ní. A někdy se skutečně pozapomněl, a začal ji líbat a prsty putovat po jejím těle. Pak uviděl, jak Emily dlaněmi svírá přikrývku, ale neutíká před ním. A ten výjev jej zmátl a donutil se od ní odtáhnout. Následně zaslechl její tichý úlevný výdech a připadal si jako ubožák.

Při jedné z těch pochmurných nocí se vyplížil ven. Usedl na schody, zíral na temnou oblohu a třpytivou hladinu v dáli, když si všiml pomalu se k němu blížící siluety.

„Procházíš se při měsíčku?" zavolal na ni.

„Možná se jen chci přesvědčit, že tě zase neuvidím prchat z ostrova," odpověděla mu Patricia.

„Tak to můžeš jít zase spát. Dnes večer to rozhodně neplánuji."

Došla k němu a usadila se vedle něj, rty jí od nočního chladu zmodraly a ve večerních šatech bez kabátu jí musela být zima, přesto si nestěžovala: „Řekla jsem jí, že jestli ti ublíží, tak si ji podám."

„Komu?" nechápavě se jí dotázal Sebastian.

„No Emily. Je snad ještě někdo jiný, kvůli komu bys tu seděl ve dvě ráno s tím svým umučeneckým výrazem?"

„Tak to není," usmál se na ni a nebýt jeho bídného rozpoložení, odměnil by její hru na starší sestru smíchem. „Emily je..." zarazil se, jenže slib, který jí dal, mu nedovolil pokračovat.

„Hubená, pobledlá a tajnůstkářská. A to poslední máte společné," dořekla za něj. „Poslyš. Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Z vlastní zkušenosti vím, že o něčem je lepší nemluvit. Ale pokud ti můžu dát dobrou radu, ať tě trápí cokoli, tak byste si to měli vyříkat. Protože, když to neuděláš, jednou si uvědomíš, že už je příliš pozdě. A že jsi akorát promarnil život zbytečným přemýšlením."

„Mluvíš o sobě a Eliasovi?" dotázal se zpříma.

„Jak jsem řekla. O něčem je lepší nemluvit," odvětila a zmizela ve tmě hotelové haly.

On sám se vrátil do Emilyina pokoje. Neulehl vedle ní. Na spánek neměl ani pomyšlení. Jen ji sledoval, jak klidně oddychuje. Po chvíli se posunula po posteli na jeho stranu, zjistila, že vedle ní neleží a probudila se.

„Proč nespíš?" posadila se a upřela na něj zvídavý pohled.

„Chtěl bych..." načal větu, avšak vyslovit cokoli se mu tu noc zdálo nad jeho síly. „Chtěl bych vědět, proč se na mě nezlobíš, že jsem odešel bez rozloučení. Je to proto, že... Že se bojíš, že už spolu nebudeme mít moc času. Proto jsi mi tak rychle odpustila?"