Minulé životy ✔

18. Na mě se můžeš upnout, kdykoli budeš chtít

Sebastian

Budoucnost se zdála nejistá. Jestli půjdou do San Diega, Los Angeles či dál, nevěděl ani jeden z nich. Mluvili o ní, to ano. A hodně. Ale jasno měli jen v jednom. Opustí Catalinu. Rozloučí se s místem, které Sebastian v duchu nazval svým domovem snad tisíckrát a přitom jej nikdy v duchu neproklínal, nezlobil se na něj. Ani za těch nejburácivějších bouří, ani když ho z práce v kuchyni bolely nohy i ruce.

K tomu kamenitému kousku země uprostřed Tichého oceánu projevoval kdysi přímo mystickou oddanost zaplňující prázdno v jeho srdci. Avšak teď už za domov nepovažoval místo, ale člověka a jakkoli těžce se mu loučilo, potřeboval odtamtud odejít a připomenout si, že je ještě moc mladý na to, aby zakotvil.

Součástí loučení pro něj byla i okružní plavba z Dvou přístavů do Avalonu. Ač ji před měsícem slíbil Emily, znamenala tahle cesta víc pro něj. Ve Dvou přístavech nastoupili na výletní člun, usadili se na dřevěnou podlahu a sledovali, jak se jim nejužší část ostrova, kde se břehy oseté maličkými chatičkami setkávají na dohled, vzdaluje a z mohutných skalisek nad městečkem se stávají jen drobné kamínky. Když se člun ocitl na půl cesty od Kalifornského pobřeží a oba obzory lemoval proužek pevniny, přivřel oči a pevně Emily objal.

„Je ti zle?" zeptala se jej.

„Trochu, ale je to lepší než jsem čekal," zasmál se a chvíli se neodvažoval otevřít oči, aby se mu opět nevzedmul žaludek.

Pak ucítil, jak jej líbá na čelo a vkládá svou ruku ozdobenou zásnubním prstýnkem do jeho dlaně. Odvážil se jí pohlédnout do očí a ona se na něj usmála. Před nástupem na loď přes ní přehodil svůj tlustý svetr a její drobné tělo se v něm ztrácelo jako zachumlané v dece, ale na to se on nesoustředil. Nemohl spustit zrak ze zlatavých kadeří poletujících ve větru a z bílé tváře, na níž slunce stydlivě kreslilo slabé opálení. Vytáhl z ruksaku skicák a paletu s barvami.

Skupinka turistů, s nimiž plavbu sdíleli, právě ukazovala směrem ke břehu, kde se mezi stromy vynořovalo bílé průčelí uzavřeného hotelu. Překřikovali se, brali do rukou dalekohledy a tázaly se kormidelníka, co že to je za stavbu.

Sebastian se naklonil k Emily, jemně jí upravil bradu a odhrnul vlasy z očí. Na paletu namíchal směs blankytné a zlaté. „Jsi překrásná," ušlo mu ze rtů a viděl, jak jí z očí kanou slzy. „Řekl jsem něco špatně?"

„Ne," odpověděla. „Už si na tebe pomalu zvykám," zasmála se, otřela si slzy a vrátila se do pózy, kterou jí Sebastian určil. „Myslím, že se mi tenhle život s tebou moc zamlouvá."

Před Avalonem mu chybělo už jen málo, barva na slunci usychala rychle a jeho ruce přeměňovaly všechny krásné pocity, z nichž sám neměl daleko k pláči. Dřív si pletl radost s toužením, dnes to dovedl jasně odlišit. To první jeho život naplnilo třpytivým zlatem, to druhé tvořilo prázdno, která jej nutilo strádat. To prázdno s Emily zmizelo.

Sotva se přiblížili na dohled k molu a pohled na slunce jim zastínily kopce poseté provazci restaurací, hotelů a soukromých vil a v dáli se tyčící hora Orizaba, pečlivě pofoukal nedoschnutá místa, přeložil přes dokončenou malbu čistý papír a sroloval ji do batohu. Ruku v ruce prošli přes nábřeží k molu napříč Zátokou milenců. Sebastian přitom z Emily nemohl spustit zrak, ruce ani rty.

„Má sestra vždycky říkávala, že jsem naivní, když si myslím, že by se mnou chtěl někdo zůstat z lásky," svěřila se mu, když spolu na konci mola hleděli do modré dálky. „Ona byla vždycky ta rozumná. A já byla ta hloupá nezajímavá Emily. Kolikrát mi říkávala, že bych se neměla upínat na každého, kdo je na mě milý, protože mi pak zbudou jen oči pro pláč."