Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Poblíž hotelu se zablýsklo a do pokoje na pár sekund vpadlo oslňující světlo, které jakoby jí dodalo odvahu říct to, na co pomýšlela už několik dnů. „Vezmi si mě," uniklo jí tiše z úst.
„Myslíš to vážně?" dotázal se jí udiveně.
„Naprosto vážně," přikývla, „poslyš, já vím, že se neznáme moc dlouho. Vlastně se neznáme téměř vůbec, ale jsem s tebou šťastná a..." zarazila se, jelikož si všimla zmatení a překvapení v Sebastianových očích.
Na odpověď čekala dlouho. Ze svíček pomalu stékal roztátý vosk, venku se jako odbíjení obrovských hodin rozléhaly v pravidelných časových rozestupech hromy. Pak se Sebastian usmál a nevěřícně zakroutil hlavou: „Ty jsi mi samé překvapení, Emily."
„To má znamenat ano nebo ne?" když už se konečně odhodlala jej požádat, potřebovala slyšet jasnou odpověď.
„Ano. Ne... Chci říct ne. Tedy, vlastně ano, ale...," zmateně se rozblábolil, „Takhle ne," chytil se za čelo, „chci si tě vzít, Emily. Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý. Ale nechci si tě vzít takhle. Pokud se máme zasnoubit, chci to pro tentokrát udělat správně," natáhl k ní ruku. Ona ji ovšem nepřijala. Vyhnula se jeho dlani, vstala a ustoupila od něj.
Pro tentokrát? zopakovala po něm v duchu, a ač proti tomu bojovala, zmocnila se jí nejistota. Opět se před ní zjevil přízrak Ley. Neurčitá bytost, s níž se nikdy nesetkala, a přesto se teď znovu dokázala vetřít do dalšího krásného okamžiku mezi ní a Sebastianem. Jakoby ji v černobílých záblescích vnikajících oknem do pokoje viděla stát vedle něj. Živou, dýchající, vonící po papíru a olejových barvách, jimiž Sebastian za jasných dnů maloval zpěněné moře, pročež mu už docházela modrá a bílá. Ten přízrak znovu našeptával Emily, že bude vždycky jenom druhá v řadě. Že na něj s ní nečeká žádné nejisté a dechberoucí poprvé, jelikož tohle všechno už mu dala Lea. Dokonce i tuhle pro Emily tak důležitou odpověď. Nezáleželo na tom, jak ta první dívka odpověděla, jen na tom, že se z ní opět stala ta druhá. Všechno, co mu mohla nabídnout, už dostal od jiné.
Sebastian si všiml, jak před ním pomalu couvá, „omlouvám se, jestli jsem tě svou odpovědí nějak zklamal."
„Ale vůbec ne," pokusila se o úsměv. „Ale nebude ti vadit, když teď půjdeš? Jsem trochu unavená."
Nepřesvědčený její odpovědí pomalu a sklesle odešel a jí se s tichým zavřením dveří rozlila v žilách trpká provinilost. Lehla si na postel, přitiskla se k polštáři jako by si tím kusem vycpané látky chtěla nahradit Sebastiana. Věděla, že za ním, jen co se tahle poraženecká nálada zase vzdálí, půjde a omluví se. Nezlobila se na něj. Nemohla se na něj zlobit za něco, za co nemohl. Zlobila se na sebe, protože v té krásné dívce na obrázku nedovedla vidět sebe, a i přes jeho výslovné ujištění, se stále neoprávněně bála, že mu nemůže stačit... že mu kromě svého nejistého já nemá co nabídnout.
