Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Můžeme odsud odjet, jestli chceš," navrhl jí jen tak mezi řečí s pusou plnou toustu s marmeládou. Takhle mu to vyhovovalo. Učinit ze závazného rozhodnutí něco, co sotva stojí za řeč a vyřídí se během pár vteřin u snídaně.
„Kdy?" zeptala se jej, a ač si od něj nepřála slyšet nic jiného, jeho lhostejnost se jí pranic nezamlouvala.
„Během pár dnů. Ubytujeme se někde na pobřeží."
„Najdeš si práci."
„Nebude to tak těžké, jako posledně," zamumlal spíš pro sebe. Tím považoval debatu za ukončenou, roztržitě si lokl horké kávy, předstíral, že si nepopálil jazyk a přišpendlil si na tvář bezstarostný úsměv.
Emily si na přehršel utišujících slov nepotrpěla. Nepotřebovala je. Stačila jí tichá starostlivost, s jakou jí poslední tři dny ráno nosíval snídani a večer po směně se vkrádal pod pokrývku a předstíral, že dovede usnout s rozsvícenou lampičkou. Noah pro ni přestal existovat. Jeho šedé oči stále bloumaly někde po hotelu, jeho nevýrazný hlas se plížil jako houf krys po krvavě rudých kobercích, avšak ona ho neviděla ani neslyšela. Její noční můra jakoby nebyla přeci jen nic jiného než zlý sen. A ona se z toho snu probudila a poslední rozloučení mu věnovala v krabici od bot, kde mu dělaly společnost odpolední šaty a plavky. Tu ve chvíli Sebastianovy nepřítomnosti věnovala slečně Herrerové jako úplatu za vyspravený náramek a za mlčení.
Zato Sebastian, když už se mu podařilo usnout, spával neklidně. Jejich poslední rozhovor rozjitřil staré rány. Opakoval jména a nezřetelné věty, které jakoby si, protože jim nedal volný průchod přes den, kdy plnil ústa žertováním, razily průchod ven o půlnoci. Nebudila jej. Jen se k němu přitiskla a on obyčejně zmlkl. Nechtěla se mu vloupávat do snů a přivolávat minulost, ale zároveň si byla na rozdíl od něj jistá, že by se mu ulevilo, kdyby jí řekl víc. Kdyby se dokázal smířit s minulostí.
Čtvrtý večer na něj čekala připravená jej přinutit mluvit. Přecházela po pokoji. Přemýšlela, jak začít. Chvílemi se bála, aby nedopadla jako Patricia, na níž se při vyptávání prý vždy obořil. Chvílemi se ujišťovala, že na ni by hlas nezvedl, a ta jistota na pár minut převládla, a pak znovu ustoupila pochybnostem. Teprve, až když okna obklopila hustá tma, kdosi začal silně bušit na dveře. Okamžitě vyskočila a instinktivně ustoupila, jakoby čekala, až ty dveře ten na druhé straně vyrazí.
Namísto rány se však ozval ženský hlas, „seňorito Mooreová! Por favor, otevřete. Je u Vás Sebastian?" pak Alma Herrerová stojící na chodbě ztratila trpělivost a vpadla dovnitř.
„Něco se stalo?"
Pokojská se nejprve usadila, aby se vydýchala z rychlého běhu a rozrušení, „Byli jsme s Eliasem v jídelně," spustila zeširoka, jak to mívala ve zvyku, „měli jsme to dovolený, když už je tu teď tak málo hostů. No a já si vzala ty pěkný šaty od Vás, abych nedělala ostudu," pak jakoby pro sebe přešla do španělštiny, utrousila pár nadávek a zase vlula zpět do ostré hrdelní angličtiny. „Přišel za mnou. Řekl, že ví, za co je mám, a že by si toho bastarda rád podal. A já mu řekla, ať to nedělá, že by z toho mohly být jenom problémy, a ať o tom nikde necekne."
