Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Déšť se k ostrovu přikradl nečekaně. Ještě ráno se po nebi toulalo jen pár nevině vyhlížejících bělostných mráčků. Jistě, pokud byste je pozorovali dostatečně dlouho, zjistili byste, že ti neposlušní beránci přidali na kroku a ženou se rychleji, než obvykle - i modrá hladina se je pokoušela dohnat a zakousávala se do pobřeží s větší razantností - ale lidé přeci tak milují poskakování ve vlnách. Tak moc, až zapomínají, co ty vlny zapříčinilo...
I nesourodá catalinská čtveřice se radovala ve vlnách. Elias plaval rád i skrz dravý proud. Ostatní jeho plavecké dovednosti nesdíleli, zato u břehu - tam, kde ještě všichni pohodlně stačili - se mezi nimi rozpoutala válka plná cákání a slané vody zalézající do úst a nosu. Sebastian bojoval statečně, ale proti dvěma spiklenkyním nemohl obstát a několikrát se poroučel pod hladinu, načež chytil Emily do náručí, a zatímco křičela, vzpouzela se a zároveň nemohla potlačit smích, vyhodil jí do vzduchu a v vzápětí už se potopila i ona. A tak to šlo stále dokola, chvíli pod vodou, chvíli nad ní, jako na v pravidelných kmitech se kývající houpačce. A čím větší vlny se přibližovaly, tím jim více ustupovali a přesouvali se zpět k pevnině.
Sem tam se přes ně převalil větší příboj a to ji Sebastian chytil pod rameny, položil jí dlaně na lopatky a vyčkával, až se hladina zklidní. Toho, že Emily neumí moc dobře plavat a rychle se unaví, by si nevšiml jen slepý a to gesto mohlo tak mít čistě praktický charakter. Přesto jí vždy v jeho objetí zachvátila podivná směsice pocitů. Rozbušilo se jí srdce - ne kvůli divokému oceánu, ne protože by se v něm mohla utopit, ale kvůli očím ve stejné modrozelené barvě. To v nich se topila a neustále si opakovala Pattyino doporučení.
Hráli si. Hráli si jako malé děti. Nevině, bez odřených kolen a zlomených rukou na konci té hry. Jenže Emily se svou bujnou fantazií živenou romány rozlišovala mezi hrou a skutečností jen těžce a do Sebastiana se zamilovala.
„Zítra bude nejspíš celý den pršet a já musím beztak být od rána v práci" oznámil jí, zatímco jejich zrak upoutala temná mračna na obzoru. „Ale večer se v jídelně chystá menší pobavení pro hosty. Možná bychom se tam mohli jít podívat..."
„To je pozvání?" dotázala se nejistě.
Přikývl, „mohli bychom si jít zatančit a tak..." chytil ji za ruku a pomalu spolu vycházeli na pláž. Ledové kapky jí rozesely všude po těle husí kůži.
„A tak..." zopakovala po něm úsměvně.
„Tak mi řekni, jak se tam u Vás zve holka tancovat?"
Pokrčila rameny, „To nevím, jsi první, kdo mě pozval."
„Tomu nevěřím. Jen si mě dobíráš, abych měl špatné svědomí, protože jsem to jen tak nadhodil..."
„Přesně tak," zalhala nepřesvědčivě a přetáhla si přes mokré plavky šaty.
„Jsem to ale blbec," pronesl pro sebe, ještě stále v plavkách a celý promočený se znovu napřáhl po Emilyně ruce a důvěrně ji sevřel v dlaních, „Milá Emily, půjdeš se mnou dnes večer tancovat?"
