Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Silnice mezi lesnatými kopci rychle ubíhala, bušení průvanu do kapoty zesílilo a hudba v její mysli utichla.
„Nezdá se ti, že jedeš nějak rychle?" zvýšila hlas, aby jí Patty slyšela, avšak, zda se její otázka donesla až k ní, netušila. Oči zrzavé dívky už od rána zakrývaly černé brýle, jež si nesundala ani v nemocnici. A ač tam přímo sršela rozkazy a zákazy na Benjaminovu adresu, jak tomu bylo u dcery ředitele hotelu zvykem, teď a tady křečovitě svírala rty a pedál s plynem.
„Patty, brzdi trochu," naléhala na ni znovu. Jen zázrakem zatím nesrazily žádnou místní zvěř, před níž varovaly všechny cedule na trase až k hotelu.
Pak Patricia zničehonic přešlápla na brzdu, vzduch prořízl řev motoru a hvizd kol a vůz zastavil. Vystoupila a prudce za sebou zabouchla dvířka. Pár minut přecházela přes cestu a zpět jako opuštěné srnčí mládě, znovu nasedla, položila dlaně na volant, znovu je zvedla, rozpřáhla se a veškerou svou silou mlátila do koženého potahu a přitom cedila skrz zuby nesrozumitelné rozčílené klení. Když se utišila, zůstala jako bez duše sedět na místě a zpod obrouček jí po tváři stékaly slzy.
Emily k ní vztáhla ruku a v neblahé předtuše jí opatrně sňala brýle. „Noah tě bije?" zeptala se jí při pohledu na fialový otok kolem jednoho z očí.
„Stalo se to jen jednou," oznámila jí, vytrhla jí brýle a znovu si je nasadila. „Bylo to nedorozumění."
„Tak nedorozumění?" opakovala po ní nevěřícně.
„Čekal na mě včera v noci, když jsem se vrátila od Benjamina. Špatně to pochopil a...," kousla se do rtu a zmlkla.
„Ví o tom tvůj otec?"
Přikývla. „Papík na mě naléhal, abych zrušila zásnuby. A když neuspěl, tak o tom řekl Eliasovi."
„Proto jste se ráno hádali." odtušila.
„Jestli si nevezmu Noaha, další léto už hotel neotevřeme a Elias odsud bude muset odejít. Buď ho čeká dřina na pevnině nebo návrat domů," z hlasu se jí vytratil vztek. Nemluvila ve svých obvyklých jinotajích, ale zpříma. Mnohem více zpříma, než kdykoli dřív. „Doufala jsem, že to alespoň Elias pochopí. Že pochopí, že to dělám pro něj, a že mu nedovolím odsud odejít a zničit si život."
„Takže raději zničíš život sobě?"
„Elias si zaslouží něco lepšího."
„A ty snad ne?" zvýšila na ni hlas.
„Tomu ty nemůžeš rozumět, Emily," povzdechla si.
„Zkus mě," vyzvala ji.
„Jak myslíš," ušklíbla se. Vytáhla kapesník, sňala si brýle a otřela si slzy. „Ty řeči o nevinné hře byly pitomost. Mělo mi to dojít dřív. Nikdy jsem si s Eliasem neměla nic začínat. Ne, když jsem věděla, že nejsem taková. Že si neumím jen tak začít bezvýznamný románek."
