Minulé životy ✔

Minulý život Emily Mooreové

Birmingham, Velká Británie

Prosinec 1948

Emily

Blížily se Vánoce. Na Viktoriánském náměstí se rozléhal sborový zpěv do teplých kabátků navlečených dítek, přejících všem klidné svátky a sobě pod stromeček spoustu dárků. Ulice lemovaly z cesty odhrnuté závěje rozbředlého sněhu. Pod koly vozu, v němž blonďatá dívka projížděla městem, střídavě cákala voda a praskal led. 

Starý šofér k ní vždy rád prohodil pár slov. Obvykle se vyptával, co zrovna čte, i když jeho číst nikdy neviděla a netušila, zda ho její vyprávění vůbec zajímá. Taktéž si vždy vychvaloval svou práci, ač na něj Emilyina matka v jednom kuse nadávala, protože kvůli jeho pomalému a příliš opatrnému způsobu jízdy, se nikdy nikam nedalo přijít v čas. I dnes se zajímal a ona ze slušnosti hovořila chvíli o jedné rozečtené sbírce básní z anglického romantismu, pak však zaklesla do sedadla a během loudavé projížďky Birminghamem sledovala nad betonovým korytem zkroceného Severnu plující mlhu, která stoupala od hladiny až nad střechy vysokých vnešených domů v části města přezdívané West Side.

Na smluvené adrese šofér vystoupil a pomohl jí z vozu. Pak vytáhl zapalovač a několikrát jej marně přiblížil k cigaretě stisknuté mezi pod vousy sotva viditelnými rty, než se mu v ledovém prosincovém chladu podařilo zapálit konec. Opřel se o automobil a hřmotným přednesem si znovu broukal vánoční koledy uvízlé v jeho hlavě už od okružní cesty kolem náměstí, kde na schodech u radnice pěla malá dítka.

Světlovlasá dívka zatím vešla do bílé řadové vilky. Zabouchla za sebou dveře a zpěv v tu ránu ustal. Její matka ten dům nazývala prokletým a i Emily se do něj ještě jako dítě bála chodit. Z každé skříně vycházely podivné zvuky, pod každou postelí se schovával stín a na půdě přecházeli o půlnoci duchové a radili se, jak se zbavit nevítaných hostů pod nimi. Její starší sestra však na duchy nikdy nevěřila, každou skříň otevřela, pod každou postel odhodlaně posvítila baterkou a všichni duchové a jiné prapodivné bytůstky vykouzlené bujarou dětskou fantazií malého dítěte zastrašila svým neotřesitelným přesvědčením o jejich neexistenci.

Teď se v tom domě nacházela Emily úplně sama, temných stínů plížících se nad schody se už však nebála. Sama se za léta v tom domě jedním z nich stala a zdravila je jako přátelé. Nelekla se skučícího zábradlí, naopak jej při cestě do patra sevřela ještě pevněji, jako by jej chtěla utišit, aby přestalo bědovat. Vyšla nahoru a zastavila se v pokoji nad schodištěm - s pečlivě srovnanou peřinou, naducaným polštářem a velkou zavřenou skříní. Ráda by pozdravila to strašidlo uvnitř, avšak dost dobře věděla, jak je plaché, a že by po otevření našla jen velice důkladně srovnané pánské košile. Sáhla do kabelky a vylovila z ní štůček dopisů, z nějž vyňala obálku nadepsanou mužským jménem. 

„Promiň mi to, Camerone," zašeptala pro sebe s vědomím, že muže, kterého tak oslovovala, a kterému patřil onen strohý a řádně uklizený pokojík, už nikdy neuvidí.

Pak zamířila napříč chodbou lemovanou malovanými vlčími máky a chrpami až do zadní části domu, kde přebývala opuštěná prachem zapadaná knihovna. Tady další dopis nepoložila. Nebylo komu jej dát. Mohla jej adresovat Keatsovi a jeho oslavné básni o jaru, o tom jedinečném a neopakovatelném jaru, jehož se ale ona v Birminghamu už nedočká. Nebo jej zanechat Byronovi, s nímž se mnohokrát v duchu přela o tom, zda se dá i v bolesti užívat život. On na zažloutlých stránkách tvrdil, že ano, ona bývala na pochybách. Ani jeden z dávno mrtvých anglických autorů by si ho však už přečíst nemohl, stejně tak, jako si jej nemohl přečíst ten, kvůli komu knihovnu navštívila. Někdo, kdo si dávno před tím než se narodila, podtrhával v básnických sbírkách tužkou oblíbené řádky i celé pasáže. Někdo, kdo stejně jako oni svůj čas na zemi už vyčerpal. Její otec.