Minulé životy ✔

Budoucí životy

Sebastian

Květen 1952

Jak první se prodala malba od Elsinorského jezera. Měsíc v úplňku dopadal na hladinu a bílé světlo se neslo až k světlovlasé dívce. „Budeš celý poštípaný od komárů," se smíchem mu mířila baterkou na papír. Ve vlasech jí tancovala měsíční záře... Poštípali ho úplně všude, ale za ten obraz mu to stálo. Skoro se s ním ani nechtěl loučit.

„Nejraději by si všechny nechal doma," šťouchla si do něj Emily před Patricií a Eliasem.

Před pár měsíci se jejich přátelé vzali, a přesto se stále nesestěhovali. Nenašli si čas. On pracoval na vinici, ona v divadle. Nejprve jako výpomoc v kostymérně, následně prorazila na prknech v alternaci za svou matku. Ze záskoku se brzy stala hlavní atrakce. Nadšeně přijímala ovace a květiny a z honoráře pomáhala otci splácet dluhy.

„Takového povyku za trochu šaškování," říkávala, ale jako vždy to tak nemyslela.

„Nikdy nebyla šťastnější, poznám to na ní," prohodil k Sebastianovi Elias už na začátku loňského podzimu.

Seděli na terase před maličkým domkem, který si zatím Sebastian s Emily mohli dovolit jen pronajmout, avšak s rostoucím zájmem o Sebastianovy obrazy se jim ještě loni kasička pomalu plnila. Do San Diega dorazila Svatá Ana a Sebastian pomohl své ženě se zabalit do několika silných dek.

Tehdy už jí maloval jen zřídka, avšak ještě do podzimu jim ložnici plnily smotané malby. Z údolí San Jacinto, z městečka Capistrana plného starých španělských staveb i z blízkého Balboa Parku, kam se uchylovali, když jí zrovna nebylo dobře, což se v poslední době stávalo čím dál tím častěji. Jezdívali starou fordkou, žlutou s promáčklým nárazníkem a ze všech stran oškrábaným lakem. Po příchodu na pevninu, když viděl všechny ty drahé vozy, zatoužil jeden z nich také vlastnit. Alfu Romeo či Chevrolet. Pěkně prostorný s koženými sedačkami a sklápěcí střechou. Ale na takovou rozmařilost si našetřit nemohl.

Tenkrát, před dvěma lety, začal pracovat v bistru. Makal do noci, domů chodíval za svítání s drobky a přepáleným omastkem až v uších. Emily zpočátku vypomáhala pár hodin týdně v knihovně. Její peníze se rozutekly rychle a on nechtěl, aby musela prodávat své šaty a šperky, přesto čas od času, když si všimla, jak je utahaný a mrzutý z práce, výše nájmu, cen benzínu a opiátů, zanesla nějaký kousek do zastavárny. V takových chvílích se hádali. Hodně se hádali. Nebo se spíš on hádal. Nelíbilo se mu, že kvůli jeho neschopnosti postarat se o ni, prodává své vlastní věci. Naštvaný sám na sebe křičel a rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Rozflákal těch pár talířů, které v domě zůstaly po předchozích majitelích, a pak omluvně přivezl nové, jenom aby vydržely dvě další neděle. A potom se o volném dnu sbalili, nasedli do té hromady šrotu a jeli na Coronadskou pláž nebo útesy v Pont Lomě. Vytáhl papír a barvy, zatímco ona si vozila knížky. Usedli na deku a činili to, co nejvíc milovali, s tím, koho nejvíc milovali. S mořským vzduchem schlazenou hlavou dovedli více naslouchat tomu druhému. Na cestě zpět si Sebastian už zase broukal, Emily se mu rozespale opírala o rameno a do předního okénka pralo zapadající slunce.

Když loni nastal zvrat a Sebastianovi se poprvé povedlo vystavit jeden ze svých obrazů v galerii, na výlety už tolik nejezdili a ani v bistru už tolik nepracoval. Těch pár našetřených dolarů, které zvládl ušetřit, utrácel za neúčinkující pilulky na bolest. Morfium brát odmítala. Právě se odhodlával napsat Brianovi a požádat jej o půjčku, ale byl to od něj jen zoufalý výkřik. Volání o pomoc, které by nejspíš jeho bratr beztak nevyslyšel. S Leou vychovávali tři děti. K tříletému Jamesovi před dvěma lety přibyly ještě dvě dcerky, Mariah a Meredith. Jakkoli práce v obchodě vynášela, rozhazovat si právě dovolit nemohli. Dalo by se říct, že jej ten obraz zachránil. Protáhnout něco svého na výstavu místních umělců se pokoušel už několikrát, avšak bezvýsledně.