20. Chlapec, který sbíral motýly (část 1.) ☀️

46 8 5
                                    

Upozornění: Ahoj lidi. Výjimečně Vám dávám koment už na začátek a upozorňuji, že kapitola je trochu drsnější a morbidnější než obvykle. Takže, pokud nejste zrovna v dobrém rozpoložení, doporučuji čtení prozatím odložit. 

Birmingham, Červen 1936

Jako malý chlapec přišpendloval motýly do vitrín. Lapil je do síťky a propichoval jehlou. Seřazoval je podle velikostí, barev i druhu a čeledi. Vystavil vedle sebe do jedné řady babočku bodlákovou, babočku kopřivovou a babočku osikovou. Uzavřel je do jedné dřevěné krabičky, zatímco do jiné rovnal otakárky a bělásky. Pak se chopil mikroskopu a skrz něj, stojící na stoličce, neboť nedosáhl k okuláru, dlouhé hodiny sledoval jejich křídla. Stovky malých přesně seřazených barevných šupinek. Fascinoval jej ten řád, který dovedla příroda vytvořit. Miniaturní svět, do nějž nepronikal křik jeho rodičů hádajících se ve spodním patře. Jako chlapec do něj utíkal často. Pokaždé, když se jeho rodiče hádali.

„To my se jen tak s tatínkem škádlíme," říkávala mu matka, když jej večer ukládala ke spánku a do skříně mu úhledně rovnala oblečení. Košile do první police, kalhoty do druhé, jednobarevné ponožky vždy přeložit přes sebe, ale nikdy nesmotávala do klubka. Tak to měl rád.

Jednou mu k Vánocům darovala barevné pletené fusekle se Santa Klausem. Mohly mu být čtyři či pět let, a přesto v něm ta vzpomínka zůstala silně zakořeněná až do dospělosti. Jak je rozbaluje a jeho otec na něj rozmrzele zahlíží, jelikož mu připomněly Ameriku, z níž Cameronova matka pocházela, a její rodiče, pro něž neměl John Humphrey jediného dobrého slova.

„Kam to bude nosit? Na maškarní?" zabručel tenkrát otec, vytrhl mu je z ruky a hodil do krbu a Cameron k němu pocítil cosi jako světélko vděčnosti. Jako by matka mohla tímhle dárkem zničit řád nejen v šuplíku s ponožkami, ale v celém jeho životě, v němž trochu klidu zoufale postrádal.

Od narození se s rodiči stěhoval z místa na místo. Jeho otec byl ochotný za uzavřením výhodného obchodu cestovat přes polovinu planety, a také si své investice rád hlídal. A jeho matka byla natolik krásná na to, aby v něm vzbuzovala majetnickou žárlivost, kterou sama navíc ráda pokoušela, a proto ji i Camerona tahal s sebou jako osobní zavazadlo.

V roce 1925 si ji přivezl domů do Birminghamu jako suvenýr. Sám to prý kdysi hrdě vyprávěl svým přátelům. Potkali se v New Yorku a on věděl, že ji musí mít. Nebyl zvyklý slyšet ne, a už vůbec nebyl zvyklý prohrávat. Avšak zatímco se zamiloval do dlouhých blonďatých kadeří a nebesky modrých očí, pozapomněl na to, že si společně s pohlednou schránkou veze do Británie opravdového člověka, ba co víc, hlučnou mladičkou Američanku, pro níž byl život, při němž musela skákat tak, jak on zapíská, utrpení. A její osamělost a neutuchající touha vrátit se domů v něm probouzela vztek. Ať se záminkou k hádkám stalo cokoli, vánoční ponožky, připálené jídlo i Hannina přílišná zvídavost, vždy se nakonec dobrali k pravé příčině. „Tvá matka je nevděčná mrcha," říkával mu otec, ale Camerona mnohem více popuzovalo matčino předstírání, že se nic neděje a to její „neboj, my se jen tak škádlíme." Byl příliš malý na to, aby si uvědomil, jak moc se otce bojí.

Až o pár let později, když už si Cameron nemusel brát stoličku, aby dosáhl na mikroskop, se odnaučila mu lhát. Tehdy mu bylo devět a jeho otec matku poprvé zbil. Strčil do ní, až spadla na stůl v jeho pracovně. „Hrabala ses mi ve věcech, ty kurvo," řekl klidně, zatímco se pokoušela vstát. Pak vzal z krbu pohrabáč. Tmavovlasý chlapec chvíli postával u dveří, sbíral odvahu vběhnout dovnitř a postavit se před matku. Ale nedokázal to. Roztřásly se mu kolena a utekl odtamtud. Pak se zamkl v pokoji, umístil na skleněné sklíčko jednoho z motýlů a zaostřil na něj čočku.

Minulé životy ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat