Minulé životy ✔

20. Chlapec, který sbíral motýly (2. část) ☀️

Cameron

Září 1940 – prosinec 1947

„Kde máš svoje sbírky motýlů?" zeptala se jej na začátku války Emily.

„Pryč," odpověděl jí stroze.

Jemu bylo tenkrát už třináct, jí téměř patnáct. Několik let žili pod jednou střechou, přesto se sobě vyhýbali. Otec mu zakázal na ní promluvit a Mabel to zakázala zase Emily. A Cameron za to pociťoval k otci stejnou vděčnost, jako když před osmi lety vhodil do krbu ručně štrikované ponožky od matky.

Styděl se před ní. Za to, jak jej otec řezal i za nelichotivé přezdívky, kterými jej častovala Mabel. Styděl se, když jako jediný musel u večeře čekat, než mu služebná rozkrájí maso na kousíčky, protože mu nesvěřili do ruky nůž. Styděl se, když se celé osazenstvo domu za války ukrývalo v jedné sklepní místnosti a on nedovedl vytěsnit čtyři roky staré vzpomínky a usnout a pokorně děkoval za prášky na spaní. A také se styděl za to, co dělával těm motýlům. Nikdy se jí nelíbilo, že je chytá. A čím víc se sobě vyhýbali, tím víc se před ní styděl, protože poznal, že se mu už nevyhýbá, protože jí to zakázala sestra, nýbrž z vlastní vůle.

Jak rostl a dospíval, čím dál tím víc si uvědomoval podobu se svým otcem. Ze zrcadla se na něj dívaly jeho protřelé sivé oči a mračily se úzké přísné rty. Zatímco Johnovy tmavé vlasy postupně nahrazovaly šediny plné lysých míst, jemu začínaly rašit tmavé vousy, které mu služebná holila břitvou za účasti jeho otce, neboť panovaly obavy, aby jí ostrý předmět nevytrhl z ruky. Jeho otce ta podoba rozezlívala jako by si snad vybral, že mu bude tolik podobný. Jeho nevlastní matku děsila, protože její vlastní syn byl věrnou kopií jí samé, což jí John podle připomínal, kdykoli Paul zazlobil. A všimla si jí i Mabelina matka, stará paní Mooreová, jíž čas od času zvali na večeři.

„Je to Humphrey, zato náš Paul je Moore," provokovala jeho otce jako by byl slepý a tu podobu sám neviděl. A Cameron, zvyklý na oslovení ten kluk, budižkničemu a nevděčník, na okamžik přemýšlel, o kom to ta dáma mluví. Pak se zahlédl v polévkové terině a s úlekem se odsunul od stolu, až se mu podařilo spadnout ze židle, načež jej rozzuřený otec poslal spát. Jenže oba dobře věděli, že se ten večer ještě uvidí. Když John strpěl všechny urážky od Mabeliny matky a doprovodil ji k vozu, přišel si k němu do pokoje spravit náladu. Ač obvykle o brzkých zimních večerech při vpádu do synova pokoje rozsvítil, tentokrát nechal zhasnuto.

O pár let později u stejně nazdobeného stolu před Cameronem poprvé padlo, že jej otec hodlá zbavit svéprávnosti.

„Paul po mě zdědí všechno. To jste přeci vždycky chtěla. Udržet majetek v rodině," šťouchl si do Mabeliny matky John. Jako obvykle všichni už jedli, zatímco nad Cameronem se skláněla služebná a již plnoletému mladíkovi porcovala kuřecí roládu tak, aby ji dovedl nabírat lžící.

„Je to sice trochu jinak, než jste si asi přála, ale nebýt mě, celá ta vaše továrna by dávno zkrachovala. Takže by se hodilo pronést pár slov vděčnosti," vybídl ji John a pozvedl pohár.

Namísto Astrid ihned přeslazeným tónem vyhrkla její dcera: „Ale to víš, že jsme ti moc vděčné, Johne."

Naproti tomu její matka se dotázala: „A co tvůj druhý syn?"

„Můj druhý syn?" opáčil jí John jako by netušil, o kom to mluví.

„Co připadne jemu?"

„Jak jsem řekl, Paul po mě zdědí vše. Až bude ten kluk plnoletý, převezmu jeho opatrovnictví a pak poputuje do sanatoria."