Minulé životy ✔

10. Nesplnitelný slib (část 3.) ☀️

Elias

Podzim 1949 - Léto 1950 (současnost)

San Diego, Kalifornie, Spojené státy Americké

Na první pohled z dálky připomínaly vlny. Zelené keříky vysázené v pravidelných řádcích lemovaly nekonečné úbočí kopců, kam až oko dohlédlo. Na podzim odstřihávali šťavnaté sladké hrozny, v zimě ořezávali větvičky a jarní slunce je hřálo do zad na neosázeném svahu, kde namotávali dráty na novou výsetbu.

Na Padfieldovy vinice dorazil s pozdní sklizní a i po půl roce se mu před očima živě rýsovala malá kancelář na imigračním úřadě, kde po příchodu na pevninu prosil, aby ho neposílali domů. Vzpomínal na to, jak promyšleně hledal co nejvhodnější slova, a několikrát zmínil, že nemá rodinu, kterou by chtěl do Států převést, a sám se rozhodně plánuje v budoucnu vrátit domů a především přijme bez řečí jakoukoli mzdu. Ostatně hůř, než na zeleninové farmě v San Diegu snad ani nikde jinde neplatili. Ovšem tuhle víru si raději nechal pro sebe. A navíc nezůstal v Kalifornii kvůli penězům, ale kvůli tomu, aby si mohl namlouvat, že snad někdy ještě spatří Patricii. Věděl, že až se s ním rozjede vlak na nekonečnou cestu zpět, ta malá skomírající naděje se vytratí úplně.

Alespoň jedna z Eliasových tužeb se mu splnila. Padfieldovi skutečně platili víc a na sklizeň se jim hodila každá volná ruka a na odstínu té ruky pranic záleželo. S majiteli vinic se nikdy neviděl. Na rozdíl od vydřiducha z farmy, který mezi nimi pobíhal v zablácených holinkách a kibicoval, víno s sebou oproti cukrové řepě neslo určitou vznešenost, a tak sběrači nikdy nikoho z vily v údolí nezahlédli. Rodinu znali jen zběžně z řečí a podle všeho se jednalo o velmi vážené občany podporující mnoho charitativních církevních spolků. Paní Padfieldová byla dokonce natolik pobožná, že po návratu svého jediného syna z války dala na vrchu nejvyššího kopce s tím nejkvalitnějším rulandským vystavět kapličku zasvěcenou Panence Marii. Jejich ratolest se naopak nezajímala ani o víno ani o dobročinnost. Rodiče navštěvoval jen zřídkakdy a o každé z jeho návštěv se pak dlouho mluvívalo. Jak je chytrý, vzdělaný, talentovaný. Nikdo však nedovedl přesně říct, co ten mimořádně nadaný muž dovede. A pokud by na to i někdo kápl, Eliase to stejně nezajímalo. Vlastně v něm veškeré řeči o mladém panu Padfieldovy probouzely pouze závist, že může jet, kam se mu zachce. Dobře věděl, jak by s takovou volností naložil.

I na začátku léta při vytrhávání plevele mezi řádky vinné révy kousek od kapličky snil o volnosti a při pohledu na narudlé stmívání toužil sledovat další východ slunce z hlubin oceánu u Měsíční pláže. Čekal na zvon ohlašující konec práce a svolávající k večeři, když zahlédl přibližující se světélko baterky a světlovlasého muže mířícího kolem něj ke kapli.

Nahoře zapálil svíčku a zhasl baterku. Pak poklekl, sňal si cosi z tváře a nehnutě se modlil. Jeho soustředění nenarušilo ani svolávání k večeři.

Když se Elias rozhodl odtamtud nenápadně vytratit, pod nohama mu zakřupala větvička. Muž se ale nelekl, nejspíš si ho všiml po cestě nahoru, a podivně familiérním tónem zvolal: „Věříte na Boha, příteli? Pitomá otázka, ovšemže ano. Vy tam dole věříte na všelicos."

Elias stuhl, protože ve světle svíčky rozeznal obličej jednoho z hotelových hostů z Cataliny. „Vás já přeci znám."

„Gratuluji, příteli. Ale tím se nemusíte zase tak chlubit. Zná mě tu každý a všichni o mě vědí věci, které ani já sám nevím," ušklíbl se mladý Padfield a v plápolavém světélku po jeho tváři putovaly pavučiny jizev.

„Já nemyslím z řečí, pane. Znám Vás z hotelu pana Barlowa. Pracoval jsem tam, pane."

„I to je možné," čapl baterku, nasadil si zpět na poraněné oko pásku a zřejmě zklamaný z pozemského duchu, kterým se ubírala konverzace s podle něj slaboduchým Mexičanem, se rozhodl sejít zpět do údolí. Elias si pár vteřin opakoval matčinu radu, ať se vyhýbá problémům, a potom ho přeci jen následoval. „Pane, já... Omlouvám se, jestli to bude znít moc nezdvořile, ale musím se Vás na něco zeptat."