Minulé životy ✔

6. Děvka, co se tahá s každým

Duben 1950, St. Catalina, California, Spojené státy Americké

Sebastian

Střepy z dlaně mu vytáhla Patricia. Neobratně a necitlivě, a kdykoli slabě sykl, škodolibě se pro sebe usmála. Bylo to to jediné, čím jej mohla potrestat za to největší provinění, jakého se mohl dopustit. A to, že ji nechal čekat v přístavu a strachovat se, zda za ní ještě dorazí. Několikrát se pokusila na něj žertovně udeřit a dostat z něj pravdivou výpověď o ránu v Avalonu, avšak Sebastian neměl náladu na vtipy ani na svěřování, a ač toho vzápětí litoval, po každém z těchto pokusů na ní podrážděně zavrčel. Poprvé jí řekl, že není jeho matka, počtvrté už nešetřil výrazivem a nazval ji nesnesitelnou, načež konečně zmlkla a jen se mu mstila na jeho pořezané ruce, na níž mu bez kapky soucitu v nestřežený okamžik vylila snad litr štiplavé desinfekce. Až po obvázání se přinutil jí alespoň poděkovat. A když ona namísto svých obvyklých drzých urážek jen na znamení kapitulace sklopila zrak, pochopil, že přestřelil.

Vyšel z umývárny, zastavil se u Emilyiných dveří a chystal se zaklepat, ale dveře byly pootevřené a zevnitř vycházel její hlas předčítající poesii. „Dvě pěšiny zlatavý les ukrýval a já byl sám na to, abych se na obě z nich dal, a prošel je. Tak jsem stál a dlouze jednu sledoval, jak v dálce mizí. Pak šel jsem druhou z nich. Ta snad, travnatější a osamělejší si zasloužila prošlapat – ač rozdíl byl jen sotva znát, vždyť tráva rostla na obou a obě shodně toho dne tam vedly listím spadaným..."

„Pěkná báseň," vstoupil dovnitř a vyrušil ji.

„Myslíš? Já vlastně ani nevím," vzhlédla. „Tuhle knížku," zamávala tenkým svazkem, „mi dal Benjamin. Je to od Roberta Frosta. A já moc amerických autorů dosud nepřečetla, ale stejně mám pocit, jako bych tuhle básničku už znala."

„Zní to jako báseň o nás," napadlo jej. „Kdyby se alespoň jeden z nás vydal jinou cestou. Nikdy bychom se nesetkali. Žili bychom jiné životy," odhrnul jí za šíje vlasy a políbil ji na krk.

„Myslíš, že to bylo dobře? Myslíš, že si jednou řekneš, že to bylo dobře, že jsi mě potkal?"

„Myslím, že jednou řeknu, že to bylo to nejlepší, co mě kdy potkalo," pronesl nahlas a v duchu dodal: A myslím si, že si to budu opakovat stále dokola, protože v hlavě stále uslyším ten tvůj pochybovačný hlásek, který teď tak moc nenávidím, a který mi jednou, až už od tebe neuslyším ani jediné slovo, bude k zešílení chybět. V zamyšlení jí položil obvázanou dlaň na rameno.

„Co se ti stalo?" vyhrkla.

První myšlenka mu radila zalhat. Jenže on nechtěl lhát. Už nemohl být neupřímný a rádoby bezstarostně stavět vzdušné zámky. V cestě mu stála zodpovědnost vůči sobě i vůči ní.

„Ráno jsem v Avalonu narazil na Noaha Robinsona," přiznal a Emily v tu ránu zbledla a tím mu potvrdila to, co už dávno věděl. Zdála se světlejší než stěny okolo ní a méně živá než zlaté rybky na lustru nad její hlavou. Takový obraz by nikdy nenamaloval. Ani kdyby jej nutili malovat s pistolí u hlavy. „Nejdřív jsem mu nechtěl nic udělat. Chtěl jsem to nechat být, jak jsem ti slíbil. Vím, že jsi na to chtěla už zapomenout. Ale já jsem se prostě nedovedl držet zpátky. Měl jsem pocit, jako bych tím, že ho nechám jen tak jít, zrazoval jak tebe, tak sám sebe."

Světlovlasá dívka ani nemrkla, zírala na něj skelným pohledem světle modrých očí a po tváři se jí skutálelo pár osamělých slz.

„Tak řekni už něco," nevydržel to mučící ticho.