Minulé životy ✔

22. Dívka, která se nenaučila snít (část 2.2) ☀️

Lea

Ležela zesláblá ve své posteli a pozorovala Briana obcházejícího postel s malým růžolícím novorozenětem v náručí. Jeho pohupování připomínalo zbrklé nerytmické pohazování, přesto světlovlasý chlapeček spal, a Lea byla přesvědčená, že kdyby teď odhrnula od jeho obličejíku krajkový lem zavinovačky, spatřila by výraz naprosté blaženosti.

„Je celý po tobě," usmála se na svého muže.

Ten jí rozpačitě úsměv opětoval. „Doufám, že ne ve všem. Jinak by to byl pěkný hlupák." Opatrně položil svého potomka do postýlky a přisedl si k ní. „Měl jsem tu být..."

Všimla si, jak se mu lesknou oči. Natáhla se k němu a dlaní mu setřela z tváře slzu. „Netrap se tím. Máš zdravého syna, to je to hlavní. Otec je na tebe jistě už zase pyšný."

Brian se na ni zmateně zahleděl a z úst mu vyšlo cosi jako souhlas. Pak si nervózně podrbal zátylek: „Vím, že tu s tebou byl Sebastian. Říkal, že tě zaslechl křičet a přišel. Mám se tě ptát, jestli to tak bylo?

„Jednou jsi mi řekl, že jsi ke mně byl vždycky upřímný, a že ke mně chceš zůstat upřímný, i když, to co mi řekneš, bude znít krutě."

„Takže ne... Nepokračuj, to mi stačí."

„Šla jsem za ním," řekla i přes jeho rozkaz. „Nebudu se snažit obhajovat, stejně jako nechci, abys ty obhajoval, proč jsi tu nebyl. Nešla jsem za ním, protože byl nejblíž. Šla jsem za ním, protože..."

„Nechci to slyšet, Leo," zarazil ji prudce. „Jak jsi řekla, hlavní je, že mám zdravého syna," vstal a zadíval se do kolébky na svůj vlastní miniaturní odraz, poté zamířil ke dveřím, kde se jen tak tak srazil se Sebastianem. Zatímco se ostražitě míjeli, jí se do uší opět nahrnul stejný potlesk a jásot, jaký si pamatovala ze své svatební noci. V bytě se hlasitě oslavovalo.

Tmavovlasý mladík mlčky došel ke kolébce, pohlédl na chlapečka a pro sebe se ušklíbl, avšak nahlas nic neřekl.

„Já vím..." usmála se i ona nad tou očividnou podobou. „Jen říct... Potěšení je na naší straně, přijďte zas." Čekala, až si k ní Sebastian přisedne. Z jeho modrých očí dnes víc než kdy jindy v předchozích pár měsících vyzařoval klid a cosi jako radost.

„Já... Já... Jsem rád, že jsi v pořádku," vykoktal ze sebe, čímž ji vytrhl ze vzpomínání na minulost, kdy ty oči jiskřily neustále, ať už štěstím či vztekem a jeho jistý hlas kreslil slova všemožnými barvami.

„Jsem si jistá, že je to i tvoje zásluha," rozpomněla se na společně strávené hodiny. Na jeho starostlivost, i na ten příšerný zpěv. „Včera jsem měla takový pocit, že kdybys nebyl u mě, tak bych to nezvládla."

„Ale zvládla, Leo..." odporoval jí, jenže ona ho zarazila.

„Ne, nezvládla. Panikařila jsem. A měla jsem strach. Tak velký strach, až se mi tajil dech. Víš... Připomnělo mi to ten příběh o paní Mellingové. Pamatuješ si na něj?"

Přitakal, „O tom, jak se její manžel udusil, když nebyla v noci doma? Nikdy jsem nechápal, co tě na té morbidní historii tak fascinovalo."

„Možná mě fascinovalo právě to, jak mě ten příběh děsil. Jako by to bylo to nejhorší, co se mi může stát. Probudit se uprostřed noci s myšlenkou, že tomu druhému na mě už nezáleží. Že mu nebudu scházet, protože se mnou žije už jen proto, že musí," zopakovala to, co se pokoušela sdělit Sebastianovi už tenkrát, když ji požádal o ruku, a jelikož jí nepochopil ani tehdy, v jeho pochopení nedoufala ani teď. „Když jsem si brala Briana, byla jsem přesvědčená, že bude dobrým manželem. Nikoli kvůli tomu, že by mě snad miloval, ale protože se k tomu zavázal a on svoje závazky přeci vždycky plní. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tohle zažiju. Že se probudím uprostřed noci v bolestech a on bude pryč."