Bradfordská střední

Chapter 1

„Nevypadá to tak hrozně.“ Pronesu, když vystoupíme z auta před střední školou v Bradfordu. Bradford… Naše nové město, ve kterém budeme žít. Nový dům, nový lidé, nová škola… Vše nové. „Mám chuť jít za ředitelem, ať můžu být s tebou ve třídě!“ stiskne mi dlaň mé dvojče. O dvě hodiny starší bratr Niall. Než stihnu odpověď, ozve se z auta tátův hlas. „Držím palce, děti!“ mávne a zmizí.
„To je dobrý, zvládnu to.“ Upřímně, je to divný. Až doposud jsme byli s bráchou pořád spolu na škole. „Vážně? Teda, já vím jaká jsi, ale… Co ty víš jací jsou lidi tady…?“ „Poradila jsem si už s většíma grázlama, nemyslíš? Co se vsadit, kdo z koho?“ Niall se zasměje a souhlasí. „Zvednu mandle minimálně půlce školy.“ Plácneme si a Niall mě pevně sevře kolem ramen.
Když jsme poslali přihlášky, Niall do té své napsal, že od malinka hraje hokej a v Mullingaru působil v národním týmu za mladší žáky a bylo rozhodnuto. Došlo vyrozumění, že nás přijímají s tím, že Niall půjde do hokejové třídy.
No nic, budu se muset naučit bojovat na vlastní pěst, až doteď jsme byli silná dvojka a nikdo si na nás v předchozí škole netroufl. Nebáli jsme se projevit svůj názor a šli si tvrdě za tím, co jsme chtěli dokázat. Dalo by se říct, že jsme byli nejoblíbenější na škole.
„Kdyby něco, jsem na drátě a i kdybys mi nepsala, poznám, že se něco děje.“ Pohlédl stylem: nemá cenu zkoušet zapírat. Asi se nějaká telepatie a další podobné věci očekávají spíše od jednovaječných dvojčat ale u dvojvaječných to funguje snad ještě víc. Přikývnu, vytáhnu se na špičky a líbnu ho na tvář. „Končíme aspoň stejně, že jo?“ kuňknu. „Ve tři, v jednu máme pauzu na oběd. Tak ne že mě vyměníš za nějaký upištěný kamarádky!“ zazubí se. „Tak to fakt nehrozí, když vidím, co za hvězdy tu chodí.“ Začínala jsem mít dojem, že pro dnešní den jsem snad jediná v teniskách. „Neboj se, kdyby cokoliv, tak…“ přikývnu a nechám se obejmout. Společně vejdeme do školy, dokonce i na stejné patro, které se pak šíleně klikatí, samá chodba, odbočka… S papíry v rukách se snažím najít svou třídu, uf, povede se mi to, minutu před zvoněním. Vejdu a hned nastane typická „očumovací reakce“. Zadívám se skrz těch několik hlav a hledám místo k sednutí. Jo! Poslední lavice uprostřed. O lavici před ni sedí dva kluci, no nevšímám si jich, dokud mi jeden nezatarasí cestu.

„Kam jdeš?“ inteligentní otázka, sjedu ho pohledem. Je o něco vyšší jak já, potetovaný, ve spodním rtu piercing, v uchu náušnice. Hnědé, kratší vlasy postavené nahoru. „Zkus hádat.“ Slyším, jak všechno ztuhlo. Buď stojí ve dveřích obávaný profesor, nebo jsem si dovolila něco, co jsem neměla. Ha! Druhá možnost. Sjede mu čelist a zírá jako kdyby viděl ducha. „Co si to řekla?“ zvedne se i ten druhý. Stejný jako on, samé tetování, pierc ve spodním rtu a v obočí, blond číro.
„Uf, s vámi to bude teda ještě záhul.“ Pronesu a nemůžu si nepovšimnout několik pobavených pohledů ostatních osob. Dvojice kluků, sedící v poslední řadě u okna si vymění pohled a následně vyprsknou smíchy. Ten s čírem se otočí a chystá se něco říct, náhle se ode dveří ozve autoritativní hlas. „Tak se usadíme, třído!“ vchází postarší, boubelatá dáma. Vypadá relativně mile. Protáhnu se kolem toho hnědovlasého, hodím na stůl tašku a zamířím mezi lavicemi za učitelkou. „Madame Jacqueline?“ dám si záležet na francouzské přízvuku a ona udiveně přikývne. Tiše, rychle se přestavím a podám ji všechny papíry, co jsme měla jakožto budoucí třídní učitelce odevzdat. Jde vidět že je zaskočena, mile. Hádám, že jsem si u ni právě udělala dobré „oko“. „Deset bodů z deseti!“ pomyslím si a zamířím kolem těch dvou potetovaných na místo.
Kdybych měla jinou možnost, nesednu si tam. Nechápala jsem všechny ty pohledy. Tedy, krom těch dvou, dívali se doslova nasraně a snad i ustrašeně. Zatímco zbytek třídy, nechápavost, obavy, obdiv… A ti dva, co se tak předtím smáli, soucitně se pousmáli a jeden z nich, kudrnatý zvedl palec. Mrkl jsem na něj a zahleděla se na tabuli. Třídní vypisovala rozvrh a diktovala, kdo co bude učit. Byla jsem celkem dost ráda, když jsem zjistila, že krom frániny, nás bude učit i dějiny Anglie a Irska, stejně jako literaturu. Podle rozvrhu jsme další dvě hodiny zůstávali tady a až na další, dvě hodiny jsme odcházeli do laboratoří na chemii. Pak hodina frániny, oběd a zase fránina.
Zazvonilo se a dvojice se ke mně otočila. „Co zas?“ předběhla jsem je, když ten hnědovlasý otvíral pusu. „Nerozumíš, je tu obsazeno.“ „Uh, vážně? Že jsem si celou hodinu nevšimla. Věř mi, kdybych měla jinou možnost sednout si někam jinak, hned jsem tam.“ Mrkla jsem na něj a vyrazila ze třídy.
Niall měl stejnou potřebu, postával na chodbě s kelímkem kávy z automatu a prohlížel si trofeje ve vitríně. „Takový dva voly jsem ještě nepotkala!“ pronesla jsem mu za zády a on slabě nadskočil. „Co ty?“ přivlastnila jsem si kelímek a on, připraven vytáhl odkudsi další.
„Samí borci, tam snad zešílím!“ vyprskla jsem smíchy. „Co ty? Zvládáš? Jak si to myslela s těma volama?“ během pětiminutové přestávky jsem mu vše řekla. „Takže drsní hoši… Sáhnou na tebe, a budou litovat.“ Zazvonilo. Oba jsme zamířili do svých tříd, když jsem vešla, „obsazená“ lavice byla stále prázdná.
Začala dvouhodinovka literatury, sotva začala třídní výklad, dveře se bez zaklepání otevřely a  vešel nějaký kluk. Hlavou mi projela jen dvě slova „Bad Boy“.  Černé obtáhlé triko, tetovaní snad na každém centimetrů odhalené kůže. V uchu náušnice, piercing v obočí, pod dolním rtem na každé straně dva hroty a v nose kroužek. Uhlově černé vlasy, tmavé oči, lehké strniště… Už mi došlo komu jsem zasedla místo. „Dobrej.“ Pronesl bez hnutí jediné brvy. „Už jsem si myslela, že bude dnešní den klid.“ Pronesla třídní a pobídla jej, ať se jde posadit. Vyhledal očima kluky a vzápětí sjel jeho pohled mým směrem. „Myslím Zayne, že ona tě nekousne. Jdi si sednout.“ Třída se zachichotala a kluk, Zayn se ušklíbl a vyrazil. “Ahoj, Zayne!“ šeptla jakási blondýna s brunetkou vedle sebe, když ji míjel. „Co? Čau.“ Zamumlal a posadil se, ihned se předklonil. „Co to má kurva znamenat? Snad jsem řekl jasně, ať mi držíte místo.“ „Sorry bro, ale neměla si kam sednout, říkali jsme ji to.“ Sykl ten s čírem směrem k němu. „Na vás je fakt spoleh!“