Bradfordská střední

Chapter 96

Alex

„Zoe." Obličej se mu rozzáří, zubí se od ucha k uchu a hladově mě políbí. „Nebudu se zlobit, hodí se k ní." Div mě neumačká. Škrábe mě vousy na krku a pak mě na něm něco zastudí. „Zlato?" Vydechnu šokovaně a utírám mu slzičky. „Jsem na měkko." Zašklebí se, hrdina, a narovná se. Na pár sekund schová tvář do dlaní.
„Já... Pořád se mi nechce věřit tomu, že jsi moje, že sis mě vzala a že máme další dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že takovej grázl, jako já, bude mít tolik štěstí a lásky v životě." „Jsi grázl," zaculím se as naznačím, aby se ke mně sklonil. „Ale můj! A zároveň jsi ten nejlepší táta na světě, tak o sobě přestaň pořád uvažovat, v tom špatným světle. Kdybych s tebou nechtěla žít, tak s tebou nejsem. A ani bych si tě nevzala." Dodám důležitě a on se snaží tvářit naštvaně. Vydrží mu to asi minutu. Dveře se otevřou a do nich vejde sestřička s naší holčičkou. Jeho obličej se okamžitě promění, žene se k sestřičce a ta v šoku udělá krok zpět.

„Nechcete si spíš sednout? Je tak maličká..." „Nechci." Natahuje k Zoe ruce a sestřička mu ji rezignovaně položí ne loket. Hladí ji po tvářičce, spinká, ale ne dlouho. „Zjevně má talent po tobě." Dusím smích, když malá spustí na celé kolo. „Nebude po mně vzhledem, ale holt chováním. Nevím, co je horší." Mrká pobaveně a očima vystrkuje sestřičku ven. „Omyl zlato, ty běž na chvíli pryč." „Vždyť to umíš..." Mračí se, když jej tentokrát sestřička bere pobaveně za rameno a ukazuje ke dveřím. „Zavolej dědovi, jak to to zvládá." Opouští pokoj a loví mobil.

„Manžel měl pravdu, zjevně jste nezapomněla." „To se nedá." Smála jsem se, zatímco se malá živila. „Mluvila jsem s doktorem, pokud chcete, můžete si tu holčičku přes noc nechat. Je v naprostém pořádku." Kývám na souhlas a na dotaz, jestli tu zůstane i Zayn jen krčím rameny. Asi by měl domů, kvůli dvojčatům...

„Děda je na prášky. Alex usnula únavou před televizí a Zayna našel schovaného ve sprchovém koutě." „Asi mu dali zabrat." Byl u nás vlastně něco od jedenácti dopoledne, teď byla skoro půlnoc. „Měl bych jet domů..." Nechce se mu. Sedí se Zoe v křesle, od pasu nahoru nahý a maličká, jen v plínečce s přehozenou jeho košilí přes tělíčko, na něm leží.
„Myslíš, že bude blondýnka, nebo ji vlásky ztmavnou?" Hladí ji po hlavičce, na které je světlounké chmýří. „Myslím, že světlovlasá bude, jestli blondýnka, to se uvidí." „Kruci!" Zavrčí, ukazováčky jistí hlavičku a vyzdvihne ji do vzduchu. „Je tak nádherná! Stejně jako ty a Lexi. Začínám se děsit, až vyrostou, budu si muset pořídit něco většího, než je revolver. Budou na ně stát zástupy borců." Vyprsknu smíchy. V první chvíli mě neskutečně vyděsil a teď z něj vypadne taková blbost. „Troufám si tvrdit, že ani Zayn nebude marný." Uškrne se a poplácá se po rameni. „Povedli se mi." Hodím mu do kolen polštář. Se smíchem se zvedá a vleze mi do postele. Ještě že je o něco větší, než standardní lůžko.

„Budu muset jít..." Šeptá mi do ucha o hodinu později. Zoe leží ve své malé postýlce, místo dečky je zabalená v tátově košili a spokojeně se uculuje. „Košile..." „Vydržím v bundě." Hladí ji po tvářičce a několikrát ji vtiskne pusu na čelíčko.
„Ráno zavolám doktorovi, jestli za tebou můžou i děti." „Musí!" „Miluju tě!" „Zavolej mi, jak dorazíš domů." „Neboj se." Dá mi pusu a tiše odchází. Než dovře dveře slyším, jak říká dědovi, který mu volal, že už je na cestě. Evidentně je dědeček stále na prášky z těch našich satanů.