Bradfordská střední

Chapter 42

„Jak dlouho zůstaneš?" „Jak dlouho mě tu budeš chtít?" „Tím pádem tu i spíš." Stáhl jsem ji do postele a pokusil se na ni položit. „Zapomeň!" „Tady nééé?" dusil jsem smích a bradou ji poškrábal ve výstřihu. „Zayne!" vyprskla smíchy. Prohodili jsme se, ležel jsem na zádech, pod nohou jakousi měkkou bedničku, či co to bylo a ona u mě.

„To snad nemyslíte vážně! Okamžitě z tý postele vylez!" muchlovali jsme se a ani jeden jsme si nevšimli té zrzky. „Co je za problém?" „Jsi normální? Do postele návštěvy nesmí! Sedni si na židlu." „Jen proto, že jsme věkově stejně, mi nemusíte tykat. Trošku profesionality." Ušklíbla se Alex a vytáhla se na nohy. Pokrčil jsem zdravou nohu, mou erekci pod peřinou, ta holka vidět fakt nemusí...

„Chceš něco od bolesti?" Přišla starší sestřička, s vozíkem léků. „Ne." „Na spaní taky nic nebereš, co?" „Ne." „Dobře." Něco si odškrtla v papírech a otočila se k Alex. „Děvče, konec návštěv." „Sestřičko, ta zítřejší operace...? Kdy bude moct dojít návštěva?" Chvíli listovala papíry. „Na sál jdeš v devět, do oběda budeš na jipce... Ať rodina přijde až kolem třetí." „Hned půjdu..." sestřička se zasmála a odešla.

„Napiš mi, hned jak budeš mít po ruce telefon!" „Problém je, že já ho nemám. Je u tvýho táty v autě." Až teď mi jsem si vzpomněl... „Nechám ti tu svůj. Chceš i sluchátka?" Přikývl jsem, vydolovala z tašky i nabíječku. „Málem bych zapomněla..." Do šuplete ve stolku mi dala několik sladkostí. Musím je sníst rychle, od půlnoci nesmím nic... „Nechoď. Budu se tu sám bát." Hučel jsem, když si oblíkala bundu. Po dalších minutách, kdy se nade mnou skláněla dorazila zas ta sestřička, tentokrát ji už vyloženě vyhnala...

„Doktorka tě teď uspí, tak ti přejeme hezké sny." Usmál se bodře ten doktor, co se mnou mluvil včera. Ležel jsem na operačním sále, kolem pobíhalo celkem dost lidí. Za hlavou mi seděl další doktor, na pusu mi dala masku a po chvíli jsem začínal usínat.

Probral jsem se v obrovské místnosti, se spoustou lůžek a na nich pacienti. Bylo nás tu kolem patnácti, někdo na přístrojích, jiní bez nich. Zachrčel jsem, v krku jsem měl sucho a měl jsem pocit, jako bych tam měl něco strčené.

„Dobré." Zaostřil jsem, culila se na mě sestřička, celá v modrém. „To je v pořádku, při operaci jsi měl v krku kanylu. Za pár hodin se ten pocit vytratí. Chceš napít?" Kývl jsem, skoro jsem nemohl mluvit. „Můžu si zavolat?" „Zvládneš to?" „Jo." Chrčel jsem jako staré hodiny. Z tašky, kterou mi sestřička na oddělení ráno sbalila, vytáhla telefon. Bylo divné volat si na vlastní číslo. „Ahoj! Už máš po? Jak ti je? Co noha? Mluvil s tebou nějaký doktor? Můžu už přijít? Chci tě vidět, chybíš mi!" Zakřenil jsem se, mlela jako kolovrátek. „Nemůžu moc mluvit." „Proč?" vyjekla mi do ucha. „Měl jsem, ech, kanylu v krku. Před chvíli jsem se vzbudil." Rozkašlal jsem se. „Pane Maliku!" přiskočila sestřička a zvedla mi postel pod hlavou. „Mám to vyřešit za vás?" Kývl jsem a podal ji telefon. „Dobrý den, Watson. Pan Malik je v pořádku. Operace proběhla tak jak měla, víc vám řekne doktor... No dobře, tak na chvilku můžete. Stejně jej budeme po obědě vracet zpět na oddělení. Není za co, nashle." „Přítelkyně je za chvíli tady." Měla pravdu, ukázala se do deseti minut.

Navlékly na ni modrý plášť a pak za mnou mohla. Chvíli si se mnou vykládala, nebo spíš povídala ona. Byla ve škole jen na první tři hodiny. Pak seděla v parku před nemocnicí. Když dojel oběd, pomohla mi se najíst - byl jsem jak zfetlý. Pak šla za doktorem a pro mě si přišli sestřičky z toho oddělení. K mé smůle i se studentkama. „Tak se nestyď, neuvidíme nic, co bychom neviděly na jiných." Smála se ta jedna sestra, když jsem si až choulostivě hlídal anděla, co jsem měl na sobě.

„Dostaneš na oddělení, čistého. Holky ti pomůžou." Na pokoji jsem už měl nějakého kluka. „Dobrej." Zaculil se a mávl na pozdrav. Jen jsem kývl a skoro si překousl jazyk. Holkám nějak ujela postel, se mnou v ní a narazila do zdi. „Tak ukaž, pomůžeme ti." „V poho, zvládnu to." „Nemůžeš si sedat." „Za chvíli mi dojde přítelkyně, udělá to ona." Možná až surově, jsem zachytil její zápěstí, když se mi pokoušela vyhrnout ten kus látky. „Ještě nejsou návštěvní hodiny." „A?" uraženě odešla.

„Copak jsi chudince provedl? Dobrý den." Usmála se Alex, o deset minut později. Společně s ní přišla i máma se ségrama. „Co jsem měl udělat?" „Brečí tam na chodbě, že jsi surovec." „Zayne?" mamka po mně hodila káravý pohled. „Chtěla mě svlíkat!" kluk u okna vybuchl smíchy. „No ne?" „No tebe aspoň nesvlíkla, mě jo." Za pomoci Alex jsem si vyměnil to cosi na sobě...

„Klidový režim, na vytažení stehů za čtrnáct dní, ve čtvrtek. Pohybovat se jen o berlích, a hlavně tu sádru nenamoč." Konečně jsem se po víc jak týdnu belhal pryč, přijel pro mě zase Bobby. Safaa skončila se zánětem průdušnice v dětské nemocnici, tak s ní máma byla nonstop a taťku poslal šéf do Londýna, do další pobočky. Tak jsme se tak nějak všichni nastěhovali k Horanům.

*Anděl - je taková šílená věc :D Vypadá to jako košile, je to zhruba do půli stehen a váže se na mašličky na zádech. /Znám jedince, co to berou za špatný konec, mašličky mají vepředu, místo na zádech xD/