Bradfordská střední

Chapter 73

„Dej mi ji!" Vrčela odněkud za mými Waliyha a naháněla Nialla, který zdárně utíkal s Lex v náručí, z jejího dosahu. Já s tlakem, 220/120 sledoval, jak to tak tak vybral, aby nepřelétl přes židli. „To už by stačilo!" Zařval jsem a šrumec utichl. Naši rodiče, byli doteď zděšení a nadšení z dvojčátek, se po mně pohoršeně otáčeli. „Neječ! Budou se bát." „Myslím, že vystresování jsou už teď, z vás! Dej mi ji!" Niall mi plaše podal Lex a já ji ihned ukrýval ve svých rukách. Byla tak maličká...

„Buď se dohodnete, kdo a jak dlouho je bude chovat, nebo je chovat prostě nebudete. Nehodlám se dívat, jak se tu o ně přetahujete, protože výsledek bude ten, že vám spadnou!" „Už to stačilo celkově."Alex si převzala Zayna a posadila se s ním do postele. „Jsem utahaná, můžete už jít, prosím?" S remcáním a nevolí postupně odcházeli, moje mamka, v nové roli babičky se smutně otáčela k dětem, měla zákaz je pusinkovat a to ji muselo šíleně deptat. Konečně bylo ticho a děti se povalovali na posteli. Alex se posadila do křesla a unaveně ke mně vzhlédla. „Já s nimi doma nebudu. Ani u nás, ani u tebe... Budu z nich jen na nervy. Slyšel jsi to teď. „Tak ho nechovej. Jsi ty normální? Vždyť mu tu ručičku zlomíš! Kriste! Dávej pozor, teď jsi ji málem vypíchla nehtem očičko..." Zayne! Já doma prostě nebudu." Zavrčela na konci svého monologu, kdy napodobovala hlas mamky i Denise, které po nás celou dobu štěkaly poznámky o tom, jak se k dětem chovat. Plácl jsem se do čela. Úplně mi vypadlo ji oznámit novinku, která mi přišla ráno smskou.
Zvedla obočí a nasadila ještě nechápavější masku, když jsem ji za ruce vytáhl na nohy, sám se posadil do křesla a pak ji pobídl, ať se posadí na mě. „Mám pro tebe, hm, asi něco jako překvápko." „Jaké?"„Psala mi ta makléřka, má pro nás byt. Řekl jsem ji, zda by prohlídka nepočkala do čtvrtka. Ve středu tě snad už pustí domů a myslím, že ta hodina, dvě, co bychom byli pryč, by snad dětem neublížila. Necháme je u vás, Denise se mi zdá míň nebezpečnější, než moje máma a ségry." „Stejně jim ale musíme říct pravdu. Můžeme to utáhnout bez jejich pomoci?"„Můžeme. Mám peníze na knížce, teď to byly výplaty...Nebudeme se muset hroutit od výplaty k výplatě. Zvládneme to!"„Taky něco mám." Nafoukla tváře ale i tak se ji v očích mihlo jisté pochybení. „Lex?" „Hm?" „Já slibuju, že nikdy se nestane, že bychom nevyšli s penězi a tak podobně. Nikdy, jasné? Nemusíš se ničeho takovýho bát. Já se o vás postarám." Zabořil jsem ji hlavu do výstřihu košile a s něžností ji škrábal vousy. Začala se tiše smát...

Alex

Za ruku jsem vcházela za Zaynem do prostorného bytu, v jednom z větších domů v centru města. Za domem byl park, před domem hlavní ulice, se spoustou obchodů a dostupností kamkoliv. Co pět minut jsem kontrolovala mobil, jestli mi Denise nepíše nebo nevolá, že se něco děje. Zayn mi vztekle mobil vyškubl z ruky a schoval do svých džínů. Nemohlo mi ale ujít, že i on ty mobily kontroluje...
Makléřka nám ukazovala byt se vším všudy, nezapomněla dodat něco k sousedům, že je tu vesměs populace starší nad padesát let a dohromady s námi, tu je ještě jeden pár s dítětem. Blah, blah, blah... Zayn pokládal dotazy, já trajdala po bytě, zatímco oni dva stáli u kuchyňské linky. Nemohlo mi ujít, jak po něm ta ženština pokukuje, což mi přišlo k smíchu. Táhlo ji na čtyřicet a nakrucovala se před mladým klukem. Ten na ni však pohlížel s tváří jako z kamene a její, neustálé předklánění se způsobovalo, že on protáčel oči.

„Takže,pane Maliku, co vy na to? Berete to?" Natáhl ke mně ruku, omotal mi ji kolem pasu a zvědavě pozvedl obočí. „Co ty na to? Líbí se ti tady?" „Já nevím..." Nakrčila jsem nos. Makléřka se ani nenamáhala skrýt svůj výraz, co se ji rozlil v obličeji. „Dáme vám zítra vědět. Ještě si to promyslíme." Našpulila rty a pak důrazně přikývla.

„Co se ti na tom nezdálo?" „Ani nevím... Asi to prostředí kolem. Vzadu hezký ale vepředu? Viděl jsi tu „skládku" na protějším chodníku?" Přikývl a napálil si cigaretu. Labužnicky jsem otočila tvář. „Zapomeň." „Však jen čichám." „Jak mlsná kočka. Večer si můžeš pokouřit něco jiného."„Blbečku!" Vybuchla jsem smíchy a přeběhla přes přechod. Se smíchem mě dohnal a pomalu jsme se blížili k nám domů.

„Počky!"Na tabuli, umístěné na zdi jednoho domu bylo nalepeno plno informačních letáků. „Co tam čteš?" „Třeba někdo prodává byt." Se zájmem jsme pročítali hromadu textu a nic.
Odkopávala jsem cestou před sebou kamínek, když mě vyrušil Zaynův výkřik.
„Miláčku, my ale bydlíme jinde." Ani jsem si neuvědomila že jsem přešla na druhou stranu a tak nějak podvědomě mířila k Malikům. „Síla zvyku, už jdu-" „For sale." Hlásala maxi cedule na plotě na začátku uličky, plné typických řadovek. Prostě Zaynův dům, v ctrl +c a ctrl + v provedení.
„Alex!" „No jo..." Máchla jsem rukou a začetla se do menších písmenek. Podle toho, co tam stálo, měl být dům k prodeji na konci druhého bloku. „Lexi." „Podívej."„Dům?" „No a? Lepší jak byt, ne? Třeba bude dokonce i levnější, než tam ten byt. Pojď se podívat." „Ok. Za podívání nic nedáme." I když souhlasil, víceméně jsem ho tam skoro dotáhla. Stáli jsme před brankou, která byla oprýskaná,stejně jako dům a vše kolem. Předzahrada si rostla vlastním životem, cestička vedoucí k domu byla takřka zarostlá.

„Myslím, že majitel se tohohle zbaví rád, i za symbolickou cenu. Víš, kolik na tomhle bude práce? Nechci snad ani vidět vnitřek a zahradu." Hučel mi Zayn nad hlavou. Jenže, mě k tomuhle něco táhlo. Nebyla to typická řadovka, jako všechny kolem. Byl to samostatný, rodinný domek, kdy na jedné straně byla předzahrada, která končila zdí, za kterou bylo malé parkoviště pro ulici.Druhá strana, též předzahrada i s garáží, která byla lemovaná vysokými jehličnany a za nimi vedle cesta do dalšího bloku.

„Chci se jít jen podívat. Zayne, prosím!" „Fajn." Trhl rameny a dál se tvářil, jako u mučení. Branka zaskřípala, až mi husina polila celé tělo. Zayn se otřásl a mně bylo jasné, že v duchu počítá, kolik na tohle přijde oleje...

Zazvonila jsem a trpělivě čekala, až se někdo uráčí otevřít. Zaynova trpělivost ale přetékala. Znovu, tentokrát s větší razancí zazvonil. Za dveřmi bylo slyšet šouravé krůčky a když se dveře otevřely, vykoukl na nás rozčepýřený dědeček o hůlce.

„Přejete si?" Sotva to zašeptal a bylo vidět, kolik sil ho stálo jít otevřít. Zaynova tvář zjihla, uhnul očima a stiskl mi dlaň. „Dobrý den. Četli jsme, že se tento dům prodává..." „Ano.Chtěl bych ho prodat. Vy byste měli zájem?" Tváři se mu mihla naděje. „Uhm, ano." Zvedl Zayn oči a usmál se na něj. Chlapík se pousmál a narovnal se, tedy, pokusil se o to. „Pojďte dál." Odbelhal se ze dveří a když jsme vešli, poklesla mi čelist. Podle toho, jak vypadal venek, jsem čekala že i tady, poroste plevel po zdech, ale... „Wow!" Vydechl Zayn a díval se kolem sebe. Dlouhá předsíň, na zdech plno fotografií kolem stěny přiražené komody, které už měly za sebou hromadu let... Točité schodiště, které ukazovalo, že dům se skládá ze dvou pater a přízemí. „Dáte si čaj, kávu?" Jako v transu jsme kývli a následovali jej do kuchyně. Kterou jsem si okamžitě zamilovala. Vyloženě jsem zírala na tu obrovskou, moderní kuchyni a nějak si nedokázala představit, jak ji tady ten dědoušek zařizoval. Měl problém postavit i vodu na čaj. Zayn se angažoval v jeho přípravě a dědeček se posadil do starého křesla, u francouzských dveří do zahrady, kde i tady to žilo ve vlastním světě.

„Byl bych moc rád, kdyby se vám dům líbil, a chtěli byste jej."Vydechl a usrkl čaje. „Proč to prodáváte?" „Jsem už moc starý a chci do domu s pečovatelskou službou." Usmál se na Zayna a ten opět uhnul pohledem. Jeho dotaz byl položený až moc tvrdě. „Můj přítel se vás nechtěl nějak dotknout... Jen...Je tu krásné, co vaše děti? Ti o to zájem nemají?" Jiskra v očích vyhasla. Zlomeně zavrtěl hlavou a dal se do ne moc dlouhého příběhu.

Odcházela jsem ubrečená, Zayn měl v očích slzy a v uších nám zněl zítřejší čas, kdy se máme dostavit k podpisu smlouvy s dědouškovým právníkem, o převzetí domu...