Bradfordská střední

Chapter 90

Alex

Nervozita gradovala. Začínala jsem se třást a Lottie měla problém mi něco vytvořit na obličeji. Začínala ji docházet trpělivost a z vedlejšího pokoje se k nám donesl hlas Harryho, řvoucího po Zaynovi.
„Nebudeš teda konvertovat?" Snažila se mě Lottie rozptýlit a udělat mi přitom vlasy. „Ne. Chtěla jsem, ale Zayn byl proti. Že on sám je víc Brit jak muslim a jen proto, že je jeho táta muslim a máma konvertovala, tak to dělat nemusíme. Správně by nás neměli oddat ani na radnici..." „A děti?" „Nemyslím si, že je bude učit Korán. Sám ho moc neumí." Zaculila jsem se. „Arabsky něco přečte, ale tím asi končí. Takže..."
„Jo... Super! Vlasy máme, takže, teď se uklidni, vracím se zpět k tvému obličeji."

Po dvou hodinách, kdy mě několikrát odlíčila a znovu nalíčila bylo hotovo. „Páni... Jsi šikulka!" „Baví mě to... Fotka s nevěstou?" Uculila se spokojeně.
Pomohla mi do jednoduchých, bílých šatů. Louis nám prostrčil škvírou ve dveřích děti. S nimi nastal boj. Sice se jim šaty líbili, ale o poznání méně už jejich oblečky. Konečně byli oblečení a teď, oba napučení se prohlíželi v zrcadle.

Zatímco si je Lottie fotila a oni před foťákem začali šaškovat, já se protáhla na chodbu. Hledala jsem Zayna, chtěla jsem ho vidět a i když jsem si vyslechla, že by mě vidět on ještě neměl, tak...
„Kde je Zayn?" Zacouvala jsem za roh chodby. „Šel se oholit. Že nebude jako loupežník." Kluci seběhli schody a já se hnala do pokoje, ve kterém spal Louis.
„Zapomeň!" Strojek s bouchnutím dopadl do umyvadla. „Co blbn-„ Oněměl. „Do hajzlu...!" „Líbí?" Zatočila jsem se dokola a pak se mu ocitla v náručí. „Jsi nádherná."
„Klucííí, nevíte, kde je Alex?" „Ne." Ozvalo se zespodu. Zatlačila jsem Zayna do dveří a zavřela. „Půjdeš takhle?" Měl na sobě jen rifle – „Košili i sako si vezmu, ale ty kalhoty ne..." hučel, když si je jeden den zkoušel. Nedivila jsem se, vůbec mi k němu nepasovali. – „Chceš?" Uculoval se a skenoval mě pohledem.

„No to si děláte... Mazej za Harrym, už jsou u auta. A ty se fofrem ohol." „Nebude se holit, nechci." Ušklíbla jsem se na Louise, když se zjevil ve dveřích a se zaječením mě bral do náruče. „Dávej bacha!" Zavrčel po něm Zayn, když mi Louis zmáčkl bříško. „Jéžiš, promiň... Dobrý?" Uraženě jsem se ušklíbla a vydupala si, aby mi Zayn mohl dát pusu.

„Neměl tě vidět..." „Chtěl se oholit! Musela jsem zasáhnout." „No jo, pak by tě v noci neměl čím škrabkat, co?" Chechtal se Hazz od volantu a pomalu vyjížděl. Celou cestu mi přišlo že se s Lottie podezřele uculují. Lottie přitom stále někomu datlovala, sem tam si vzala jeho mobil a odepisovala i tam. No nic... Lepší neřešit.

Chlapík, který nás měl na radnici oddávat, stál společně s nějakou ženou v hale. S úsměvem se k nám hrnul, žena cukrovala nad dvojčaty, které držel Louis a tvářil se, jako zmoklé kuře. Harry ho stále trochu ignoroval, a i když jsem jim chtěla pomoct, toto bylo pro mě přednější.

Byla jsem natěšená a zvědavá na prstýnky. Zayn si vzal do hlavy, že to zařídí sám.
Děti se v cizím prostředí necítili vůbec dobře a než jsme mohli začít, bylo je třeba uklidnit. Teď stáli několik metrů za námi s Lottie, který u nich dřepěla a tiše jim povídala, co se děje. Těsně za zády jsme měli kluky, srdíčko mi zběsile bouchalo a žaludek dělal salta.
Zaynovi tváře byli mírně pobledlé a podle postoje se dalo poznat, jak moc je nervózní. Chlapík se na nás culil, žena vedle už slzela.

Viděla jsem, jak muž pohybuje ústy, ale smysl slov mi unikal. Zaynův hlas, který pronesl „Ano" se mi zakousl do mozku. Obrátila jsem se na něj a čekala, až budu vyzvána ke své odpovědi. Zayn se křečovitě usmíval a po krku mu stékal pot.
„Ano." Slyšela jsem jen jediné slovo: „Políbit." Na prstě mě studil stříbrný kroužek, který jsem si ani nestačila pořádně prohlédnout. Vlastně ani jeho prstýnek... Jen jsem cítil, že je tam něco vystouplého, ale jinak...

Zayn

Držel jsem ji v náručí a v duchu se krotil, ať se nechovám jako zvíře. Oplácela mi polibky, které byly hladové až skoro zoufalé. Svíral jsem ji čím dál tím víc, a doslova ji drtil. „Změnilo se teď něco?" Zašeptala mi do rtů. „Jen příjmení." 

Uteklo ji několik slziček, když podepisovala papíry, které následně podepsali i kluci se mnou v čele.
Žena, její jméno jsem nějak nepostřehl, mezitím rozlévala do skleniček sekt. Ten Alex předala Lottie. Žena s omluvami zmizela a vrátila se opět se skleničkou na sekt, jen naplněnou jahodovým džusem. Alex cukaly koutky, když si s námi přiťukla a žena tiše mumlala, že pak tam byla jen obyčejná voda a to se ji zdálo, jako horší možnost než džus. 

Rozloučení se, poděkování, popřání úžasného, společného života... Lottie kolem nás běhala s foťákem a Alex se náhle zastavila na schodech. „Dojdeme vás..." Popostrčil jsem ostatní, když se zastavili. „Zlato?" „Je nádherný." Hryzla se do rtu a dál si prohlížela prstýnek. Jo... S Louim jsme vybrali dobře. Propletl jsem prsty své levé ruky s její. „Doufal jsem, že se ti bude líbit." Stál jsem ji za zády a volnou rukou ji objímal. Od spodu opět zazněl zvuk fotoaparátu. Se zaculením jsme se dívali do objektivu...