Bradfordská střední

Chapter 26

Alex

Jack dorazil přesně v sedm. Chatou se rozeznělo zazvonění a zatímco Zayn dodělával večeři, já šla otevřít. „Páni!" zazírala jsem na obrovskou kytici tvořenou z růží, kvetly nedaleko, taky jsem si jich všimla. „Děkuju!" bez sebemenšího zaváhání jsem jej objala a popošla, aby mohl vstoupit. „Tady to voní! Zayn vaří špagety, co?" „Koukám, že jej znáte dokonale." Potlačím chuť se rozesmát.

Večer s Jackem bylo něco, jako navrácení do starých časů, které jsme nikdy nemohli zažít. Zayn ty příběhy už slýchával jako malej kluk, ale já hltala každé jeho slovo. Už jsem chápala, proč Jacka jeho rodina tak miluje. Věděla jsem , že mi bude chybět a to ho vlastně ani pořádně neznám. Seděli jsme u krbu, Jack v ošoupaném, ale pohodlném křesle, Zayn na pohovce a já mu byla opřená o nohy. Nehodilo se to, ale usnula jsem krátce před půlnocí. Vzbudila jsem se, když hodiny ukazovali čtvrt na čtyři. Ležela jsem v Zaynově pokoji, sama, bez něj. Schody vrzali, po špičkách jsem sešla dolů a na chladné podlaze nadskočila.

„Kdy se vrátíte? Víš moc dobře, synku, že musíte. Tohle se musí vyřešit! Hajzl je to...!" Na to kolik bylo, Jackův hlas zněl čile, stejně jako Zayna. „Nevím, zítra chceme jít na kopec... Pak se rozhodnu. Jo, musí se to vyřešit, vím, že ji nemůžu držet od Bradfordu napořád. Ale nechci se tam vrátit." „Synku, před tímto neutečeš." „Pojeď s námi, máma a ostatní tě rádi uvidí. Blíží se zima..." „Přežil jsem tu už několik zim." „Já vím, ale ta poslední tě málem o život připravila." „Však už jsem si své prožil." Jeho hlas byl jako smířený s koncem. Alespoň to tak vypadalo. „Neprožil! Jacku, pojeď s námi. Prosím!" „Rozhodnu se zítra, ano? Jak se vrátíte z procházky... Hodláš jít s ní aý na vrchol?" „Chce tam... Uvidíme, jak to zvládne. Je to na celý den, tam i zpět..." „Stavte se pak, vrátím vám tu večeři a domluvíme se co a jak." „Přespíš tu! Teď tě nikam nepustím." Poraženecky souhlasí a s jeho pomocí se vydává do schodů. Vyběhla jsem pod půdu a tiše poslouchala. Dveře vrzly a Zaynovi kroky ukazovaly, že se blíží. Vklouzla jsem mu do náruče, jen co vystoupal na poslední schod. „Proč nespíš?" byl ledový a hřál si ruce pod mým tričkem. „Chyběls mi." Usměje se a stáhne mě do peřin. Usínám v jeho objetí a ráno, už v sedm šlapu dolů, nachystat snídani a něco na cestu. Bokem nachystám i pro Jacka. Ten se ukáže o půl osmé. „Slyšel jsem tě kramařit. Jinak bych ještě nevstal... Abych vás nevzbudil."

S příslibem, že se za ním pak stavíme obejme Zayna a i mě. „Dávej mi na toho syčáka pozor, Lexi!" líbne mě do vlasů a jeho postavička se pomalu vzdaluje.

„Tak můžeme? Jsi připravená?!" „A ty?" hodí si na ramena batoh a vydáváme se vzhůru ke kráse kopce a jeho výhledu. V půlce už nemůžu, zastavuji se až příliš často a Zaynovi ruce mi pomáhají. „Nemusíme až nahoru." S tváří v jeho hrudi se vydýchávám a říkám si, že bych měla začít chodit do fitka. Moje kondička je hluboce pod bodem nula. „Ne! Už jen kousek!" „Zničíš se, až se vrátíme, nebudeš moct dojít ani na záchod." „Nepodceňuj mě." Chytím ho za ruku a chvíli jej táhnu, pak se to však prohodí.

Na kopci radostí zapištím. Jack měl pravdu, bylo to tu překrásný! „Jednou, až budu mít děti, tak je sem vezmu!" „Budu nebo budeme?" omotá mi Zayn ruce kolem těla, uvolněně zavřu oči a opřu se o něj. „Až budeme mít děti, tak je sem musíme vzít. Jen doufej, že to nebudou takový chcíplinky jako já. Jinak potáhneš nahoru víc „věcí"" „Chcíplinko..." zasměje se a podá mi pití. Vydržím šaškovat s mobily - v mém už došla paměť - víc jak hodinu. Na víc jak polovině je on a na víc jak čtvrtině se ksichtí. Zbytek se ještě dělí na jeho samotného kde se tváří tak nějak normálně - a fotky se mnou a ty jsou k sežrání, tedy, on je na nich k sežrání.

Jako z každého kopce, i z tohoto se jde dobře, tak moc že to občas beru i po zadku. Se smíchem mě pokaždé zvedne a směje se tak dlouho, až i jemu podjedou nohy a najednou je o několik metrů napřed. „Kam tak spícháš?" vyprsknu smíchy a jdu mu pomoct stoupnout.

„Dáme sprchu a půjdeme k Jackovi. Mám tu hlínu všude!" prskám, jen co slezeme dolů. Smráká se a dává se do nás zima. „Mmm." Zamručí na souhlas a mrkne. Ve sprše se v něm probudí dravé zvíře a k Jackovi se dostaneme až kolem deváté.

„Jacku!" huláká a lomcuje s chatrnými dvířky ještě chatrnější chajdaloupky. Nikdo nereaguje, nikdo neotvírá. Až po pár minutách ticha se z druhé strany ozve vytí a škrábání a na dveře. „Ustup." Zamumle a vyrazí dveře. Psík, který včera Jacka doprovázel, se mi škrábal na nohu a Zayn vběhl dovnitř.

„Jacku!!!" jeho hlas je hysterický. S psíkem v náručí vejdu dovnitř. Klečí u Jacka, ležícího na zemi. „Zayne..." Otočí se a bolestně zavrtí hlavou. Kleknu za něj, opře se a rozbrečí. „Je mrtvý..." zachraptí a drtí mi dlaň. „Pššt." Zašeptám, z očí mi tečou slzy. „Lásko..." zamumlu mu do krku a on se otočí. „Je mrtvý!"