Bradfordská střední

Chapter 17

Alex

Marně ho přesvědčuji, že on za to nemohl. Pořád zatvrzele mele svou. Několik minut bylo v autě ticho. Bez hnutí jediného svalu sleduje vozovku, kouří jednu cigaretu za druhou a z rádia se line „Love me like you do“ od Ellie Goulding. „Zayne?“ „Hm?“ „Miluju Tě.“ Kolem očí se mu utvoří vějířek vrásek, odlepí zrak od silnice a pousměje se ještě víc. „A já tebe.“ Pustí volant a proplete prsty s těmi mými.
Po necelých čtyřech hodinách jízdy jsme na místě. Nemám páru, kde jsme, ale to mi je jedno. Zírám na tu „chatu“ neschopná slova. „Líbí se ti tu?“ obejmou mě zezadu potetované ruce. „Chata? Chata?!“ „No?“ „Tohle není chata!“ vyprsknu smíchy. „Vždyť… já si doteď představovala chaty jako roubenky a maličkými okny a pár metrovou teráskou před hlavním vchodem. Ale tohle?!“ „Dřív tu taková stála, postupem let z ní táta ale udělal tohle.“ Zaculil se a zlehka mě políbil do vlasů.
Div si nevylomím krk. S hlavou v záklonu zamířil k „chatě.“ Je dvoupodlažní, vystavěná ze světlého materiálu. Po levé straně je terasa, u které jde i na dálku vidět, jakou práci dalo ji vyrobit.
„Tohle není ale to nejlepší.“ „Ne?“ „Pojď, něco ti ukážu.“ Zamíří ke dveřím, uvnitř to vypadá podobně jako u nich doma. Stihnu zahlédnout jen krb, než mě Zayn odvede ven, za dům. Měl pravdu, předek domu nebyl tak krásnej, jako to co jsem viděla teď.
Stromy tu byly hustší než u domu a stáli jsme na obrovském balvanu. Kol dokola nebylo nic jiného než modrá hladina několika kilometrového jezera, stromy, zelené louky a kopce. „Wow.“ Jeho ruce mě pevně stiskly. „Zůstaneme tady tak dlouho, jak budeš chtít.“ „Co když nebudu chtít odjet?“ „Tak neodjedeme.“ Zasměje se mi do vlasů a jdeme vynosit věci z auta. Snad se holky nebudou zlobit, vybrakovala jsem jim skříně… Pak jedeme do nedalekého městečka nakoupit. Tady se snad i život zastavil, připadá mi to, jak kdybych se ocitla v jiné době.

„Kde vůbec jsme?“ „Kousek od Glasgow… Jezero Loch Lomond.“ Hodí tašky s nákupem do kufru a mávne na nějakého vousatého starce. Ten se zarazí a pak se k nám se širokým úsměvem hrne. „Zayne! Už jsem myslel, že se tu nikdy neukážeš.“ Objímá jej a on se nechá. Kdybych ho potkala sama, první co mě napadne je, že je to homeless – a s velkou pravděpodobností i je – ale Zayn to neřeší. „Jacku! Rád tě vidím. Neměl jsem chuť sem upřímně jezdit…“ trhne rameny. „A co tak najednou?“ střelí mým pohledem a usměje se. Kolem šedých očí mí vějíře vrásek, šedivá, vousatá brada a jeho oblečení z něj dělají spodinu populace. Nicméně, ty oči… Je v nich tolik dobra a lásky že to nestačím pobírat.
„Chtěl jsem své dívce ukázat, kde jsem jako malej trávil veškerý čas.“ Natáhne mým směrem ruku. „Vybral sis dobře.“ Usmál se a pak ke mně natáhl ruku. Váhavě jsem ji přijala. Byla hrubá, plná mozolů, ale stisk měl pevný a zároveň jemný. „Stav se za námi, třeba v sobotu, na večeři.“ „Dobře.“ Souhlasí muž a s úsměvem odchází.
„Kdo je to?“ „Jednou byl tady táta na pivě a cestou zpět jej napadla parta chlápků. Jack mu pomohl a pak ho odvedl domů, začali se přátelit a Jack s náma trávil většinu dnů i večerů, když jsme tu byli. Je pro nás jako děda. Holky sem jezdí s našima skoro každej měsíc, bere je na výlety, ryby,… Moc toho nemá, ale rozdal by se.“
Když odjíždíme, on šlape po krajnici a kolem něj pobíhá malý pes. „Nechce někam svést?“ „Má za tou zátočinou roubenku. A i kdyby bydlel dál, nechtěl by. Už je takový.“
V domě vyskládáme nákup a já mizím v patře. Chci si to tu vše prohlédnout. Dva pokoje jsou pro holky, musí sem jezdit opravdu často, protože to v nich vypadá, že odešly tak před hodinou. Následuje pokoj rodičů, do něj jen nakouknu. Nechci se zrovna jim hrabat v soukromí. Pak koupelna, něco jako společenská místnost s pohovkou a hromadou polštářů. Vrátím se dolů, vrch jsem prolezla snad pětkrát dokola a Zaynův pokoj stále nenašla. Asi ho má dole…
Kuchyně je spojená s obývací částí, úzká chodba vedoucí ke schodišti, koupelna a předsíňka… To jako spává na sedačce?

„Vypadáš, že něco hledáš.“ „Kde máš pokoj?“ „Nenašlas?“ rozesměje se. „Ne.“ „Pojď.“ Šlapu za ním do schodů. „Vidíš ty dveře?“ ukáže na konec chodby. Jsou tam tmavě hnědé dveře, jistě že jsem do nich nakoukla. Ale vzhledem ke schodišti jsem myslela, že je to vstup na půdu.  „Půda?“ „Možná?“

„Divím se, že se s tebou o tohle holky nervaly!“ Jeho pokoj je velikostně shodný s prostorem kuchyně a obývací části. „To víš že rvaly, ale vzhledem k tomu, že já na tomhle domě taky makal, a celý tohle jsem udělal sám, táta jim řekl ať nediskutují.“ Trámy, prkenná podlaha, koberec jen u postele. Stůl, komoda s televizí, obrovská skříň. Poličky, na kterých má různé věci, fotky. Výstup na střechu…  „Nevěděla jsem, že jsi tak šikovný.“ Zaculí se a stiskne mě v náručí. „Jsem ten nejlepší.“