Bradfordská střední

Chapter 8

Probouzím se pár minut po desáté. Zayn stále pravidelně oddechuje a majetnicky svírá moje boky. S námahou se z pod něj dostanu a mířím do koupelny, když vyjdu stále spí. Vypadá sladce, nevinně, zranitelně…
S povzdechem odcházím do kuchyně, ticho v domě prozrazuje, že tu nikdo další už není. Na ledničce visí vzkaz od Waliyhi. „Mám rande s Niallem!!!“ se smíchem vzkaz sundám a zastrčím do kapsy. Po zběžném prozkoumání obsahu ledničky, spíže i dalších skříní se rozhodnu pro palačinky.
Myšlenky na ta dvě Zaynova slov se snažím zadusat někam hodně hluboko, nedaří se, pořád se mi vrací. Začínám mít pocit, že zblázním.

Zayn

Z neúplného probuzení šmátrám rukou kolem sebe, nic však nenacházím, vytáhnu se do sedu a chytím za hlavu. Kocovinu nemám, jen slabou bolest hlavy. Rozhlížím se kolem a následně se div nenatáhnu, její taška co ležela u stolu chybí a já si zamotám nohy do peřiny. Tak tak to vyberu, schody beru po dvou a až v mezipatře si uvědomím, že cítím palačinky. Co kuchyně vletím jako velká voda, nevšímá si mě a já se opírám o zeď a pozoruji ji. Nejen že má moje tričko, půjčila si i tepláky. S úsměvem si v duchu říkám, jak šíleně ji to sluší. Zrovna leje na pánvici nové těsto, nedá mi to a tiše se za ni přikradu. Omotám ruce kolem boků a ona s sebou cukne a následně sykne.
„Do háje! Tohle jsem nechtěl!“ vytrhuji pánvici, házím ji na sporák a její ruku strkám pod kohoutek. „Jestli si chtěl, dělat palačinky sám mermomocí, stačilo říct.“ Na chvíli se ukáže zas ta drzá holka, pokusím se ji políbit, uhne a hned vzápětí se odtáhne z mého sevření.
Poraženecky ji pouštím a ploužím se ke stolu. „Jo frajere, zvoral si to!“ pomyslím se a usednu. Snídaně probíhá v naprostém tichu, ani moje řeči o tom, že tohle jsou – a nekecám – ty nejlepší palačinky jaký jsem kdy jedl, ji nevykouzlí úsměv na tváři. Po jídle vstává a bere svůj talíř. „Dej mi pusu.“ Hlesnu, když se natahuje i po mém. Přistoupí a lehce se dotkne rty mé tváře. Div nezaskuhrám pořádně nahlas.
Postaví se ke dřezu a umývá tu trochu nádobí, moje myšlenky se rozletí po vzpomínkách na uplynulé dny.
„Měla bych už jít.“ Zatřesu hlavou a zaostřím. Stojí pár metrů od stolu, v oblečení séger s taškou přes rameno. Ani jsem si nevšiml, že voda přestala téct a ona odešla. „Ne. Nechoď, prosím.“ Vytáhnu se na nohy a zamířím k ní. Váhavě ji k sobě přitáhnu, stoupne si na špičky, vtiskne mi pusu na dolní čelist a než stihnu cokoliv udělat je pryč, bouchnou dveře a je ticho.
„Debile!“ zařvu na celej dům, doploužím se do pokoje. Stačila jedna noc a celý pokoj voní jako ona. Jako zamilovaná puberťačka si pod tvář zmuchlám triko ve kterém spala a unaveně usínám.

Alex

Na cestu se musím ptát, nepamatuji si, kudy jsme šli. Když se po několik optání ocitám na místě, kde to poznávám úlevně vydechnu. Do pár minut jsem doma, odhaduji že doma bude jen Denise a možná prcek, pokud není ve školce. Skopnu boty, hodím tašku pod schody a na chodbě se objeví Denise. „Zlato, proč nejsi ve škole?“ Jen zavrtím hlavou a vzápětí se rozbrečím, schody vydupu po dvou, ani se nenamáhám se zamykáním. Denise by byla schopná dveře vyrazit. Praštím s sebou do postele a nanovo se rozbrečím.
„Lex?“ matrace se pod další váhou slabě prohne, sedí na kraji a něžně mi cuchá vlasy. „Co se stalo? Hmm?“ posune se výš, přes vlasy a slzy vidím její ustaraný obličej. „Ty jsi byla u Zayna, viď? Ublížil ti? Mám mu jít rozbít hubu?! Kde bydlí?!“ pronese s výhružkou v hlase, ale i tak slyším skrytý smích. „Neublížil… Řekl, řekl… „Miluju tě…“ Její výraz se promění, v nechápavý. Ne nad tím co řekl ale nad tím, jak se chovám. „A proč plačeš?“ „Protože je debil! Jak tohle může říct po dvou dnech?!“ škytnu a vytáhnu se do sedu. Denise se zvedá, zavírá dveře od pokoje, dokořán otevře dveře na balkón a z tašky mi vytáhne cigarety. Z parapetu sebere popelník a hodí jej na noční stolek. Napálí  dvě cigarety a jednu mi podá.