Bradfordská střední

Chapter 33

Jsem z těch vašich zklamání poněkud rozčarovaná... Možná to bylo přehnané, možná ne. Netuším, já to napsala tak, jak jsem sama chtěla a myslela, že by se to mohlo hodit. Růžové to mezi nimi bylo relativně dlouho. A upřímně, bavilo by Vás to, kdyby byla každá část přeslazená? /Neříkám, že zase nebude xD/

Zayn

Když odjeli, měl jsem pocit, že zešílím. Jacka si vzala Safaa na cestu a já, uvězněný mezi stěnami trpěl. Posbíral jsem svoje věci, zašel na hřbitov a pak nasedl do Bobbyho auta.

Po dlouhých hodinách jízdy, jel jsem skoro krokem, jsem parkoval u našeho domu. Napsal Niallovi sms, aby se stavil pro auto a zamkl se u sebe. Nemusel jsem nic říkat, tušili to a když Niall večer volal se ségrou, tak ji to řekl. A ta to řekla dál... Na dveře klepali všichni, až když mamka začala vyhrožovat, že ty dveře vyrazí, tak jsem otevřel. Protáhla se dovnitř a já se rozbrečel jako malej. Ležel jsem ji s hlavou v klíně, ona mě hladila a šeptala, že to bude zase dobrý.

Důvod, proč jsme se rozešli jsem říct nemohl, nebo spíš nechtěl. Nepochopila by to, nikdo by to nepochopil. Čekal jsem celý týden, kdy se ukáže Niall nebo Bobby, aby mi jeden z nich rozbil hubu, ale i když Niall přišel, tak se mě snažil povzbudit. Což nešlo, vzhledem k tomu že byl jejím dvojčetem...

Hned v pondělí, když si za mnou sedla jsem se cítil jako na jehlách. Šeptanda a kradmé pohledy se šířily jako mor a do konce vyučování všichni věděli, že už spolu nejsme. Z jejích zad se stal terč, slyšel jsem urážky i nadávky na její osobu... Nezasáhl jsem. Co jsem měl dělat, rozbít, s prominutím, hubu holce? Můžu se jen uchechtnout, jako bych té nejdůležitější pro mě neublížil.... Víc jak týden jsem se snažil s ní komunikovat. Odsedla si za Niallem a já trpělivě snášel Liamovi výjevy o tom, co se kurva stalo.

Snažil jsem se zapomenout a smířit se s tím, že už spolu nejsme, že už není moje a že já nejsem její. Nešlo to... Kamkoliv jsem se doma podíval, viděl jsem ji, ani ve škole jsem neměl klid. S pořádnou dávkou naivity, jsem pár dní po tom, co se mnou stále odmítala komunikovat, šel ven s jednou holkou. Byla ze školy a hned druhý den se na mě pověsila na chodbě. Nic jsem ji neslíbil, nic ji neřekl, prostě jen venek, kdy při rozloučení jsem ji dal pusu na tvář. Teď jsem měl její jazyk v puse, ona se chovala jako hvězda, co mě klofla a Alex, když vyšla na chodbu mrkáním zaháněla slzy. Bolelo ji to a já na tom nebyl o moc líp. Odtrhl jsem ji od sebe hned, jak se otočila. Jenže než ten den skončila škola, už se roznášelo, jak s Laurou chodím. Alex se den na to neukázala a Niall se mnou nemluvil.

Další týden v trapu, dvojčata se mnou nemluví. Ségry mi odsekávají a Liam s Harrym a Louisem mi dávají najevo, jakej jsem kokot. Když se přidali i kluci od hokejistů a Ashův úsměv k tomu, málem jsem pukl vztekem. Jediná dobrá věc, co se děla, byla ta, že Ashton ji dal pokoj. Snad definitivní.

Máma i táta, ačkoliv stále nevědí co se mezi náma stalo, stojí při Alex a já jsem i v jejich očích za zmetka... Další týden...

S váhavostí jsem vyhledal číslo Denise. Nebrala mi to a zvedla až můj, snad stý pokus. „Horan, prosím?" „Denise, ahoj. Nebo, dobrý den. Tady Zayn..." „Já vím. Co chceš?" „Potřebuju s váma mluvit, šlo by to? Prosím!" Nechtěla, přemlouval jsem ji dobrých dvacet minut, než souhlasila.

„Tak co je?" dorazila i s prckem. Seděli jsme v kavárně, kousek od náměstí a já nevěděl kde začít. „Ublížil jsem Alex." „To je zjevné, nevím jestli to je štěstí, ale nikomu nechce říct jak. Řekneš mi to snad ty?" pozvedla obočí a v hlase ji zazněl slabý náznak výsměchu. Když kývnu, zarazí se a trpělivě čeká.

Vůbec bych se nedivil, kdyby mi po tom dala facku. Ona však jen seděla a pozorovala prcka. „Myslela jsem, že jsi jiný... Cením si tvé upřímnosti na jednu stranu, na tu druhou..." zvedla se, na stůl položila několik liber a odešla.

Odploužil jsem se domů, utekla hodina a někdo zuřivě bouchal na dveře a držel zvonek. Jen co jsem otevřel, skácel jsem se k zemi. Nade mnou se tyčil Niall a rozdával rány hlava nehlava. Krev z přeraženého nosu se mi hrnula do pusy a já ji plival pryč. „Tak se braň!" vyštěkl a uštědřil mi další ránu pěstí, tentokrát do čelisti. Cvakly mi zuby, zavrtěl jsem hlavou.

„Nebudu se bránit, protože si to zasloužím. Pokračuj, zmlať mě. Vybij si vztek!" To na něj ale působí jako stopka. Chytí mě za zakrvácené triko a vytáhne na nohy. Hodí se mnou na pohovku a posadí se na konferenční stolek.

„Debile! Vole! Hňupe!" používá slušnější nadávky, než které bych čekal. „Ty jsi takovej kokot, Maliku! Až to možný není!" pochoduje kolem a něco si povídá pro sebe. „Tohle napravíš, je ti to jasný?!" znovu se usadil a na drzo si napálil cigaretu. „Řekni mi jak?" „Na to si přijď sám. Já ti řeknu jen tolik, vím, že víš o ségřiným předchozím vztahu. Ale už asi nevíš, proč ti tak bezmezně důvěřovala, ve všem. Milovala tě a vím, že tě pořád miluje. Nicméně... Ten zmrd ji zmlátil. Tři týdny byla ve špitále, týden z toho v kómatu. Netvrdím, že to cos udělal ty je závažnější, ale pro ni je to horší v tom, že ti vážně věřila. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty ji nějak ublížíš. Bál jsem se, to jo, ale když jsem tě poznal... Mám tě rád, bro. A chci, aby moje ségra byla šťastná, abychom všichni byli spokojení... Udělej něco, abys to napravil, rozumíš?" Zaraženě kývnu a on prostě jen tak odejde.

Triko v koupelně namočím, než ho dám vyprat, musí ta krev pustit. Přemýšlím o tom, co mi řekl a nechápu, proč mi to Alex neřekla... Kdybych teď toho hajzla potkal, vymlátím z něj duši!

Promluvit si s ní ale nešlo. Vyhýbala se mi, nechtěla se mnou mluvit, nic... Liam a další ji dělali ochranku a vyloženě mě k ní nepustili. Zkoušet to doma nepřicházelo v úvahu a cestou ze školy ji vždy doprovázel Niall. Ten by mě asi i nechal, problém byl ten, že s nimi šel většinou někdo z party. Příležitost se mi ale naskytla hned další den po rozhovoru s Niallerem.