Bradfordská střední

Chapter 65

Díval jsem se na něj s naději v očích a čekal. Zhluboka se nadechl a pak se usmál. „Je v pořádku." Pohlédl k Bobbymu. „A dítě?!"Zaskřehotal jsem přidušeně. „Šance na záchranu obou byla minimální..." Semkl jsem víčka. Svět se se mnou zatočil. „Ale i přes všechny pochybnosti, je i to malé v pořádku." Bobbyho stisk kolem ramen zesílil. Otevřel jsem oči a pohlédl na doktora. „Při předchozí operaci, jsem si bohužel nevšiml malého srůstu, který se začal tvořit hned. Byla to moje chyba, která vám mohla vzít dceru. Je mi to líto a moje omluvy nejsou dostačující..." Doktor mluvil dál, o tom, co a proč se v jejím těle stalo a že se dostala do nemocnice za pět dvanáct... Já opět prosil o to, abych ji mohl vidět. Tentokrát mi to nedovolil a další dva dny, které ona strávila na JIPce jsem za ní nemohl. Nikdo k ní nemohl...

Makal jsem jako šroubek. Když jsem dělal, nemohl jsem na ni myslet a to mi svým způsobem pomáhalo. Pak mi volala máma, s rukama od betonu jsem lovil mobil a pak pelášil za dědou. Ten, sám vyděšený, z toho, co se s Lex stalo, mě vezl do špitálu.

Už byla na normálním oddělení, sice stále spala, ale dýchala sama a měla by se co nejdřív probudit.

Když mě máma uviděla, sepnula ruce. Vypadal jsem jak to prase, ale neměl jsem čas se jít převléct. V zaprasených, rozervaných monterkách jsem seděl na židli u její postele a sestry z oddělení se s nevolí dívaly, jak ji držím ušpiněnou rukou. Ať žije hygiena...

„Práskej se převlíct na záchod!" Obrátil jsem se. Máma se nechala dědou odvést domů a po něm mi poslala oblečení. U umyvadla jsem se zlidštil a už v čistší podobě se posadil opět k lůžku. Děda zmizel a Horanovic se ukázali jen na skok. Myslím, že já deptal víc, než spící Lex.

Měl jsem jim pak napsat, že znovu dorazí...

„Alex!"Naklonil jsem se. Utekly asi tři hodiny. Bolelo mě celé tělo z nepohodlné židle, ale i na záchod jsem sprintoval, abych byl u ní, až se probudí...
Díval jsem se ji do vyhaslých očí a uvědomoval si, až teď, jak moc jsem se bál, že je už neuvidím. Překvapeně zamrkala. Stále nad ní skloněný, jsem brečel jako želva.Natáhla ruku a přejela mi konečky prstů přes bradu až za ucho.„Proč se neoholíš?" Zacukaly mi koutky. Musel jsem vypadat groteskně...

„Protože vím,jak remcáš, že se neholím." Sklonil jsem se. Objala mě kolem krku a pak se sama rozbrečela. „Jsi v pořádku. I malé..."Držel jsem ji hlavu v dlaních. „Oba jste v pořádku!" Kývla a rejdila si dlaněmi po břiše, které měla z větší části ukryté pod krytími.

„Co se stalo?"„Pane Maliku! Měl jste nás okamžitě zavolat, ven, šup." „Ale-" snažil jsem se něco namítnout. No sestra mě vystrčila za rameno ven a chvíli na to prosvištěl kolem doktor. Povzbudivě mrkl a já se na pokoj dostal až za dvacet minut.

„Už to vím."Vydechla, když já se nadechl, abych ji odpověděl na její dotaz.Posadil jsem se na kraj postele a mlčky jsme si hleděli do očí.„Mám odejít?" Zamumlal jsem po dalších deseti minutách ticha. To, že mám zavolat Bobbymu mi vypadlo, úplně.

Uhnula pohledem, tiše jsem si povzdychl a vytáhl se na nohy. Zachytila mě za rifle.

„Nenechávej mě tu." Zamumlala a i přes zákaz, sklouzla z postele. „Lex, nesmíš z postele!" Prudce zavrtěla hlavou a vytáhla se na špičky.„Sklapni Zayne." Poklesla mi čelist. Chytila mě za triko a donutila sklonit se. „Už to bude všechno dobrý, že jo? Slib mi to." V očích se ji třpytily slzy. Kývl jsem a pevně ji stiskl v náručí. „Dáš mi pusu?" Zamumlal jsem ji do krku a váhavě se vytáhl na svou normální výšku. Uchechtla se a nasadila drzý výraz. „Tak se skloň."

„Co to děláš?!"Vydechla, když jsem ji vzal do náruče. „Nemáš stoupat a mně se nechce sklánět." Zaculila se a začala mě líbat. S něžností jsem ji položil do postele a i když riskoval, že sestry budou ječet, vlezl jsem za ní.

Niall dorazil se ségrou. Šli jen tak náhodou kolem, a jen co zjistili, že je Lex vzhůru, tak mě oba zducali. Do hodiny byl pokoj plný lidí. Mě odstrčili skoro ke dveřím a mohl jsem jen pozorovat, jak rodiče, ségry, Horanovic a kluci – Liam, Hazz a Louis – objímají Lex.

Pak si u doktora vydupal, že s ní zůstanu přes noc. Sestry tentokrát remcaly. Vešly dvě na pokoj, něco po desátý, zrovna ve chvíli, kdy jsem za ní vlezl do postele. Nakonec jsem je uprosil a zmizel ve sprše pro pacienty, aby neřekly, že na Lex šířím bacily.

Ták miláčci, vypadá to, že miminko se snad opravdu narodí :3
A ne, netrestám Vás, jak psala ClaireBalcarova =P Jen prostě natahuji a natahuji... Když vezmu, že jsem povídku chtěla ukončit už na kapitole s číslem 50... Tak WoW! 65. kapitolka na světě a mám chuť to dotáhnout až na 100... Nicméně, s tím bude asi problém =D Myslím, že pokud ano, tak to bude překvapení i pro mě :)