Bradfordská střední

Chapter 74

„Myslím, že nikdy jsem se necítil, tak jak teď..." Posadil se Zayn na patník, když jsem prošli dalším blokem. Dům nám zmizel z očí, Malikovic dům byl od nás zhruba šest bloků a tady nikde ani noha. Posadila jsem se vedle něj a kývla. „Je zvláštní, kolik toho člověk umí snést a nezbláznit se z toho." „Život se s ním nemazlil..."
Rodiče mu vzali do koncentračních táborů, on za pomoci mnoha lidí se dostal sem, k pěstounům. Vyrostl a oženil se. Žena mu dala čtyři děti, kdy dvě zemřeli do patnácti let. Manželku mu vzala před dvaceti lety rakovina a život mu dal další ránu. Jedno z jeho dětí zemřelo s celou rodinou při letecké havárii a dcera, která zařídila ten dům do stavu, v jakém teď je, přišla před několika lety o svého manžela a děti a ji před rokem zabila rakovina.

„Víš co bych nepřežil?" Vytáhl se Zayn na nohy a přejel si dlaněmi přes obličej. Postavila jsem se před něj a zavrtěla hlavou. „Kdybych přežil naše děti a nebo..." Křečovitě polkl. „Kdybys mi ty umřela..." „Tohle bych nezvládla ani já..." Nechala jsem se drtit několik dlouhých minut v sevření a pak, za naprostého ticha, jsme dorazili k nám domů.
Tam bylo veselo. S naštvaným výrazem jsem se dívala, jak si opět naše děti přehazují jako horké brambory. Div nelétali vzduchem... Naštěstí se oba okamžitě rozplakali a hlásili se o své. Měla jsem alespoň pádnou výmluvu, proč se zavřít v pokoji...

„A kam zas jdete?" Zvedla Denise obočí, když jsem ji požádala další den zase o hlídání. „Vadí ti to? Dám krk na to, že až se vrátíme, tak tu zase všichni budou..." Zayn dorazil s dvojčaty v náručí a k mému překvapení byli oblečení. „Si je teda berete?" „Napadlo mě, že bychom je mohli ukázat panu Smithovi. Vidělas přece, jak se rozzářil, když jsem mu řekli, že máme dvojčata..." Šeptal mi do ucha, zatímco já obdivovala, jak je může oba držet. Já bych trpěla panickou hrůzou, že mi spadnou.„Bereme si je." Usmála jsem se na Denise a už dávala prcky do kočárku. Na její dotazy, kam jdeme ji Zayn cosi odpovídal a pak se chopil kočárku.

„Všichni se na nás dívají, jako na nějaké zrůdy z panoptika." „Spíš je fascinuje, jak pokérovaný, vousatý kluk, s piercingy veze kočárek." Rýpala jsem do něj zvesela. Vklouzla jsem mu pod paži. „Jasně, a ten zbytek čučí na sladkou princeznu, co?"„Alex není z kočárku vidět." Se smíchem mě rozcuchal, vysloužil si šťouchnutí do ramene a o dvacet minut později, jsme zvonili u pana Smitha.

Zayn měl pravdu. Úplně pookřál. Choval si na střídačku miminka a pro danou chvíli, se mu vlil život do žil. Dorazil právník, nezbytné formality a dědoušek se rozhodl pro šílenou věc.

„Nic za dům nechci." „Cože?" Vydechli jsme naráz s právníkem. Ten vypadal, že se sesune pod stůl. Žádná platba za dům, minimum peněz pro něj za vyřešení těchto formalit. Obočí mu sjelo dolů, držel se křečovitě hrany stolu a díval se na dědouška, že se snad musel zbláznit.

„Nic za dům nechci. Co s penězi? To co mám mi vystačí na dožití. Komu odkázat peníze taky nemám a vy dva potřebujete každou korunu. Tenhle dům je už starý, bude potřeba jej opravovat... Tak ať na to máte a vaše dvojčata? I pro ně budete muset mít peníze, co s nimi dědek, jako já, bude dělat? Sedět na nich? Nechci, to raději zařiďte dětem pokojíčky, pokoje nahoře budou potřebovat zrenovovat." Všichni tři jsme se mu snažili vysvětlit, že něco za dům zaplatit musíme, nemůže nám ho jen tak dát, on však trval na svém a než jsme se stačila vzpamatovat, podepisoval Zayn papíry o tom, že dům byl darovaný. Já nic nepodepisovala. Dům byl prozatím na Zayna, tyhle přepisy a vše kolem budeme řešit až po svatbě, kterou jsme prozatím odložili a nikdo o tom doma ani nevěděl.

Právník odešel, div cestou ke dveřím nevyboural ještě jedny. Byl z dědečka tak rozhozený, že zakopl o vlastní nohy a pleskl sebou o zeď. Zmizel v útrobách černého BMW a odfrčel, já se vrátila do obyváku, kde si na křesle choval dědeček Alex, Zayna měl Zayn a houpal ho na loktech.

„Nebudete toho litovat?" „Litovat? Čeho, děvenko? Mně už moc let nezbývá, za chvíli odejdu za Rose," zamilovaně se pousmál. „A co bude s penězi pak? Nic... Vy je potřebujete víc, jen vás prosím, nechte mne tu, než budu moct do domu s pečovatelskou službou. Volal jsem tam včera, ve středu odtud zmizím a vše, co tu je, bude jen vaše." Usmíval se do tváře Lexi a já táhla Zayna za loket pryč.

„Co blbneš?" „Nechme ho tady." „Cože?" „Ať tu dožije, s námi... Zayne," Vytáhla jsem se na špičky. „Uvědomuješ si co udělal? Slyšel jsi přece právníka, když mluvil o původní ceně, kterou on za dům chtěl. Sotva milion a půl... Směšná cena... Myslím, že on do toho zařízení nechce, spíš jde o to, že ten dům sám nezvládá. Udělal pro nás tímhle gestem něco šíleného, co nám do budoucna hodně pomůže a já nechci, aby umřel sám někde v pokoji. A... Připomíná mi trochu Jacka..." „Myslím, že tohle je to nejlepší,co můžeme udělat." Nasadil ten svůj pokřivený úsměv a sklonil se. „A myslím, že děti mu pomůžou, aby tu byl s námi co nejdýl. Je šílený, jak málo stačí k tomu, abys někomu chtěl změnit život. Je jedno jakým způsobem..." K Jackovi se nevyjádřil, ale bolest, co se mu mihla v očích mi stačila. Slov nebylo třeba...

Pan Smith, teď už Anthony, se na nás nevěřícně díval, lapal po dechu a dokola se ptal, jestli to myslíme vážně. Mysleli jsme...

Domů se vrátili až večer, unavení z pochodování po domě, vyměřování pokojů, hrubých náčrtů jak by se dům mohl proměnit... Špinaví od prachu jsme stanuli u nás doma na prahu a Denise se málem složila. Když spustila, kde jsme tak dlouho a jak to vypadáme, ruply mi nervy. Když jsem dokončila svůj výjev, Zayn se jen křečovitě usmíval a Denise rudla. No co... I já mám jen jedny nervy. Zavřeli jsme se v pokoji. Zayn šel připravit něco na jídlo a do dalšího rána, byl můj pokoj kompletně sbalený.

„Co to má znamenat?" Vydechla Denise, která byla jako jediná doma. Zayn se ráno domlouval s taťkem, že mu tu nechá auto a teď do něj nosil naše krabice s oblečením, hračkami dětí a vším dalším.

„Stěhujeme  se."

Strhlo se peklo. Denise a její klidná povaha byla ta tam. Pokud si odmyslím ten jekot, kvůli tomu že jsme vlastně nic neřekli, tak by to bylo v pořádku. Ale její monolog o tom, jak se zvládneme uživit a postarat se o děti, bez její a Trishiny pomoci, mi hnulo žlučí. Jen Zaynova dlaň na rtech, zabránila ostrým slovům.

Nepochopení se nám dostalo i ze strany Trishy. Vlastně, jediní, kdo nás podporovali byli tátové. S jejich pomocí jsme se během dvou dnů zvládli přesunout do domu a i Niall se s tím nakonec smířil. Obměkčil ho fakt, že si může zabrat i můj pokoj a už plánoval, jak v něm probourá dveře. Pro mě za mě...