Bradfordská střední

Chapter 97

Zayn

Sotva vytáhnu klíče, děda mi otvírá. Div neplive síru. „Absolutně nechápu, kde máš mamku! Nikdo mi nebral mobil! A děti... Ježiši Kriste! Zayne, jak je můžete zvládat? Na návštěvách jsou jako andílci ale dnes co předváděli..." „Maličká měří 49 centimetrů, má lehce přes tři kila a jmenuje se Zoe, kdyby tě to zajímalo." Pobaveně se šklebím, děda zjihne a pak mě málem umačká. „Máš fotku? Ukaž mi ji! Kdo všechno už o ní ví?" „Jen ty. Neměl jsem čas volat jiným. Aspoň budou víc překvapení." Lovím mobil a ukazuju hromadu fotek, jen Zoe nebo s Alex.

Děda se rozplývá a rozčarování z dvojčat mizí. „A to ti nevolala ani babička?" „Až během dne jsem si vzpomněl, že je u sestry... Zjevně mají dost práce s pomlouváním mě a Tedda." Uchechtnu se a dělám si kafe. „Dáš si?" „Jo. Nevadilo by ti, kdybych tady přespal?" „Ne, ale připrav se na to, že jak tě najdou dvojčata, budou po tobě skákat." „Zamknu se."

S cigaretou a kafem stojíme na terase. Děda se opět kochá fotkama holčičky a mě až teď trklo, že jsem měl Alex napsat. „Tak ji napiš ode mě." Protočím panenky a přestávám se snažit dostat svůj mobil.

„Dědečku?" Zavibruje mi do ucha rozespalý hlas Alex. „Děje se něco?!" „Ne zlato, to jsem já. Děda mi zabavil mobil, nemůže se vynadívat na Zoe. Já jen že už jsem doma." Směje se a tiší hlas. „Co Lexi a Zayn?" „Spinkají. Vypadá to tu sice jako po výbuchu, ale to uklidím, než se vrátíte domů." „Ah, musím jít. Maličká se probouzí. Je strašně hladová." „Zjevně má po mně hodně věcí." „Nepochybně. Miluju tě a zítra mi dej vědět, kdy přijdeš. Už to ví táta?" „Ne, nikdo to zatím neví. Ani to nikomu nevolej, mám něco v plánu." Popřeje mi dobrou noc a než tipne hovor slyším, jak láskyplným hlasem promlouvá k malé.

„Kde je maminka?" Tahají mě malé ruce za triko na spaní, další pár ruček mě hladí po vousech. „Miláčci..." Přitisknu je k sobě. Oba se smějí a pusinkují mi tváře. „Maminka se koupe?" „Maminka je v nemocnici. S miminkem." „S miminkem?!" Vypísknou oba zaráz. „Máme holčičku, malinkatý miminko. Jmenuje se Zoe. Máte sestřičku, divoši. Za chvíli se nachystáme a pojedeme se tam podívat, jo?" Nadšeně piští tak dlouho, než se ve dveřích ložnice ukáže děda. Je rozespalý a opět nabroušený. „Sedm hodin!" „Dědóó." Zaječí Zayn, sjede z postele a omotá se mu kolem nohy. „Máme miminko!"

Kdyby nám teď někdo vlezl z rodiny do pokoje, asi umřu. Děda se nasáčkoval do naší postele, mazlil se se Zaynem a ze mě si Lexi udělala hrací plochu. V jedné chvíli mi seděla na kolenou, v další na hlavě. Já i děda jen v tričku a spodním prádle... Ježiši!
Hrabal jsem se urychleně z postele a mizel dole v koupelně.
 „Už tam budem?" „Ještě zajedeme koupit mamince kytičku." „A miminku?" „Miminko kytičky nemůže, tak se stavíme pro nějakou hračku, co vy na to?" Děti vzadu důležitě kývají a opět se dorozumívají tou svou řečí.
„Rozumíš jim?" „Vůbec. Většinou si ale domlouvájí nějakou hovadinu, musíme je ve špitále pořádně hlídat. Nehodlám je nahánět po chodbách."

V květinářství, kam jde se mnou Lexi, vybíráme pugét růží. Děda je naproti, v hračkářství se Zaynem. Jsem zvědavý, co přinesou.
Holka za pultem se usmívá, pošilhává po Lexi, kterou držím na lokti a ona mě neúnavně hladí ve vousech. „To je ale krásná holčička." Zabředne holčina konverzaci. Lex se stydlivě usměje a omotá mi ručky kolem krku. „Chci za maminkou." „Už půjdeme." Cukají mi koutky, vážně vypadám jako svobodný otec? Holčina mi zklamaně vrátí drobné a její rozepnuté knoflíčky košile, jsou okamžitě zapnuté až u krku.

V autě mi děda ukazuje, co koupili. Aby uklidnil i Zayna, který tam ztropil scénu kvůli autu, nakoupil i jim. Lex drží na klíně panenku, Zayn si vyřval ono auto. Zjevně už ho panenky přestaly zajímat... Pozornost dělím mezi vozovku a dědu, který mi šermuje před tváři hromadou štěrchátek. U porodnice se dostavuje slastný pocit, žádná nehoda, děti celkem tiché. Jejich divokého druhé já, se ukáže hned u recepce. S vřískotem se rozběhnou chodbou, na druhou stranu než máme jít. Děda stojí jaká váza s kytkou a taškou z hračkářství skoro u východu z porodnice, já se ženu za dětma. Moje výchovný kecy o tom, že tady se nekřičí, nemají efekt, až malé plesknutí přes zadečky je zklidní.

Uraženě se mě drží kolem krku, děda mi otvírá dveře pokoje a oni opět spustí. S řevem se dožadují toho, abych je dal na zem a pracně se škrábou do postele, kde leží Alex i Zoe. „Dávej pozor!" Vyzdvihnu Zayna do vzduchu, jinak by snad na ni šlápl. „Miminko!" Zašeptá překvapeně. Alex natahuje ruce po Zaynovi, Lex už je u ní a s překvapeným výrazem se dívá do maličké tvářičky, která se tváří stejně vyplašeně.

Dvojčata se tulí k mámě, já si beru Zoe. „Ahoj lásko." Zamumlu ji do ouška a pak ji podám dědovi. Ten se s ní zjihle posadí do křesla a nemůže se vynadívat. Dvojčata se mezitm mazlí s Alex, sedám si na kraj postele a hladím Zayna po zádech. „Už jsi to někomu dalšímu řekl?" „Ne. Dědo, půjč mi ji." „Můžeš sedat?" „Jasně." Alex se zády opře o pelest, dám ji Zoe do náruče, dvojčata se z každé strany přitulí, držíc Zoe za bodýčko.

„Úsměv, miláčci." Děti se culí, Alex, i přesto že vypadá unaveně se široce usmívá, děda za mnou fotí o sto šest. S úšklebkem zadávám do zprávy jména všech z rodiny, plus Harryho a Louise. Přidávám přílohu, komentář a odesílám zprávu.