Bradfordská střední

Chapter 4

Od stolu se šklebí Luke, několik dalších z jeho třídy a pár holek. Okamžitě zbledne, když si všimne, kdo je ta „kurvička“ zač. „Změň slovník, frajere.“ Ušklíbne se Zayn a nehne ani brvou. „Tý jo, pěkná buchta!“ vypísknu, kluk s šátkem ve vlasech si mě stáhne na klín než se se stačím jakkoliv bránit. Zaynova ruka vystřelí, stáhne mě do své náruče a následně se ocitám za jeho zády a on drží toho kluka za tričko ve vzduchu.

„Pánové! A ven!“ zahřmí obsluha, no s nimi to ani nehne. „Zayne, prosím. Pusť ho.“ Zatahám jej za triko. „Dotkni se ji a vlastní matka tě nepozná, rozumíš?!“ „Jo-jo.“ Zachraptí. Když ho pustí, lapne kluk po dechu a v očích mu lítají blesky. „Drž svý kamarády od ní a jejího bratra dál, jasný?“ otočí se k Lukemu. „Nemůžu jim rozkazovat.“ Ušklíbne se a v následný chvíli i on visí několik centimetrů nad zemí. „Někdo na ně sáhne a nechtěj vědět, co s tebou udělám. Pamatuj si to, Hemmingsi!“
Obsluha, muž kolem třicítky obchází pult a míří k nám. „Zayne, prosím. Pojďme odtud.“ Pouští jej, chytám jej za loket a mířím ke dveřím.

„Promiň,“ zamumlá když ujdeme několik metrů a bistro nám tak zmizí z dohledu. „Máš hlad, co? Zajdeme někam jinam.“ „Nechceš mi to vysvětlit?“ tváří se tak nějak zvláštně, neumím to pojmenovat. Nakloní hlavu a pak se pousměje. „Je to na dlouho.“ „Jestli zítra zaspím, dáš mi pak všechny zápisy.“ Naplno se rozesměje.  „Pojď.“ Ani nevím proč to dělám, vklouzávám svou dlaní do jeho a vedu jej zpět k naší ulici. O pár bloků dál je park a tam mám namířeno. Nechává se vést, a poslušně šlape.
„Tak spusť.“ Chtěla jsem si sednout na lavičku, ale on zamířil do míst, kde jsem ještě nebyla. Stál tam altánek a až v něm jsme se posadili. „Já a Luke… No jsme celkem na nože už od malinka. Nevím, nesedli jsme si a postupem času se Bradford rozdělil. V jedné části jsem boss já, zatímco on je v té druhé. Osobně se snažím to neřešit ve škole, několik lidí spadá pod Lukeho a řešit to tam se mi vážně nechce, ale jinak venku… Jdeme si po krku. A fakt se mi nelíbí, že se s ním Niall tak baví, nechci aby ho nějak stáhl a jeho kamoši  měli tak snadnější přístup k tobě.“ Zamračí se pokračuje. „Jsem hajzl, Alex. Ale holce bych neublížil.“ Chápu na co tím naráží, přitáhnu si kolena k bradě a přikývnu. „Chci aby si bráchu přesvědčila, že Luke není dobrej kámoš.“  Ještě pár hodin na to, sedíme v altánku a povídáme si, o všem. Až teď mi pořádně dojde význam jeho slov, že ne jsou všichni takoví, jací se zdají.
„Měla bych už jít.“ Je něco po půlnoci a v kapse mi neustále vibruje telefon. „Jo, jasně.“ Nevypadá dvakrát nadšeně ale neprotestuje.
„Máte pěknej dům.“ Pousměje se před bránou. „A v něm zvědavý lidi.“ Zamumlám naštvaně. „Cože?“ „Natoč se trošku, a podívej se na okno na pravé straně dole.“ Zacukají mu koutky. Za záclonou se mačkají čtyři obličeje. „Se divím, že tam nezírá i ten malej, Theo?“ „Spinká. Neblázni, kdyby byl teď vzhůru, tak snad umřu. Je to živé stříbro.“ „Dáš mi pusu?“ zeptá se z ničeho nic.

„Asi to bude znít jako výmluva, ale nechci pak poslouchat jejich blbé řeči.“ „jo, jasně. Chápu.“ „Tak…Tak dobrou…“ Letmo se dotkne prsty mé tváře a následně na ni dostanu i pusu. „Neodolal jsem, odpusť.“ Zubí se škodolibě. Vyprsknu smíchy a mizím za brankou. Zatímco lovím klíče, zouvám se a ještě se otáčím, stejně jako on. Mávne a zmizí.
Je mi jasné, co nastane až zavřu dveře. Taťkova reakce – „nejde na to moc hopem, frajer?!“, brácha  - „no to snad nemyslíš vážně? Ještě řekni, že ses sním i líbala?!“, Greg – „Copak jsem tě nic nenaučil?“ a Denise – „musíme si promluvit, jak líbá,…?“ Uf, tohle fakt ne. Odemknu, hodím boty na rohožku a schody beru po dvou. „Alexandro!“ slyším tátu a Niallův dupot do schodů. Zabouchnu dveře a zamknu. „Alex, otevři, musíme si promluvit.“ „Výchovný řeči mi můžeš dát i u snídaně, dobrou!“ dusím smích.