Bradfordská střední

Chapter 40

Hrál jsem si s dvojčaty u Louise v pokoji, když dorazil jejich nevlastní táta. „Ty budeš Zayn, co? Rád tě poznávám. Jsem Dan." Potřásl jsem mu nabízenou rukou, chvíli cosi s Louisem řešil a pak odešel. „Kde je vůbec Mark?" „Našel si jinou. Mamka byla skoro rok sama, pak se seznámila s Danem a on se sem po čase nastěhoval. Je fajn, mámu má rád, pro holky udělá, co jim na očích vidí a já... Není táta, spíš starší kámoš."

Když konečně zmizela dvojčata – čeho je moc, toho je příliš – ukázaly se dvě puberťačky. Musel jsem se smát. Lottie měla čerstvě šestnáct a nemohl jsem si nevšimnout, jak se nakrucuje. „Snažíš se marně, sestřičko. Zayn má holku." Za tohle si vysloužil od ní plesknutí polštářem a vypláznutí jazyku. Tváře ji však znachověly a raději zmizela. Fizz ji následovala po nějaké době. Klid nám vydržel až do večera, pak jsme šli ven. Poflakovali se po městě, probírali, co bylo a co bude u Irwina.

„Myslíš, že nás chytí?" „Doufám že ne. Jinak nevím... Marcus slíbil, že i kdyby, nic nám nemůžou. Ví o tom i jeho šéfové." „Já jen nechápu, proč tohle chtějí po nás. Proč nepošlou někoho od nich?" „Prý je to lepší. Když chytí nás, tak o nic jakoby tak nejde. Jsme mladí a zvědaví... Prostě jen hec. Když by tam chytil někoho z agentů, tak už by to bylo jiný." „Jasně, raději klukovina, než vloupání agenta, za účelem sledování. „Přesně. Ale jestli se ti do toho nechce, nenutím tě." „Já vím, možná i proto u toho chci být." Mrkl a odkopl šišku.

„Zdar!" pozdravili jsme se s Dereckem a Markem. „Co nejrychleji to tam dát a stejně rychle i vypadnout. Co na tom, že ten tvůj agent, slíbil, že se nám nic nestane... Mě máma zabije, jestli nás chytí. On mi v tom moc nepomůže." Tohle děsilo asi všechny. Mně to bylo na jednu stranu jedno, já už měl tolik průserů...

„Koukám, že tak trochu pevnost."  S úžasem jsme zírali na tu několika metrovou, betonovou zeď, která sloužila jako oplocení. „Spíš to vypadá, že se starej bojí o život." Uchechtl se Louis a spojil dlaně. „Tak kdo první?" S uchechtnutím jsem si mu stoupl na ruce. Vyšvihl mě nahoru, pak Derecka s Markem. Jeho jsme vytáhli a doufajíc, že nemá zahradu ošéfovanou laserovými paprsky, jsme seskočili do trávy.

Skrytí pod něčím, jako pergola, jsme se rozhlíželi. „Tipl bych to támhle." Ukázal jsem rukou na zadní křídlo domu. Ve většině oken se svítilo, tam ne. „Riskneme to." Možná až s podivem, ale štěstí nám přálo. Díky břečťanu, omotanému na dřevěných příčkách jsme se dostali do druhého patra. Kruhová místnost, starý nábytek. Jo, jsme správně.

„Můžeme?" Kluci postupně skákali z okna. Stál jsem za těžkým, tmavým závěsem, když se místností rozlilo světlo. „Do prdele!" zaznělo od spodu. Tři stíny se skrývali pod keřem a já sotva dýchal.

„Ashi, pochop to! Lukovi teď dávku dát nemůžu. Celý den jsem měl za zadkem agenty z FBI a sám moc dobře víš, že ten agent, co vysekal Malika z tvého napadnutí, byl dnes na škole. Oni se tím zabývají! Luke musí počkat." „Jak dlouho?" „Den možná dva." „Fajn." Dveře bouchly, světlo však stále svítilo. Ashův táta se posadil za stůl a začetl se do nějakých papírů. Pootevřel jsem okno trochu víc. Už jsem stál na venkovním parapetu, když se mu rozezvonil telefon. Zaposlouchal jsem se do konverzace. Mluvil s nějakým chlápkem, podle osoby, ve které ho označoval. Padla jména jako Hemmings a Devin, několik dalších jmen ze školy a pak cizí. Marná snaha pochopit, o co k sakru jde. Nikdy by mě nenapadlo, že na střední škole se tak rozjede obchod s drogami. A když už, tak bych to čekal jen z řad studentů, ne že v tom budou namočení i rodiče některých.

„V pořádku?" tiše jsem klel. Pustil jsem se moc brzo, v kotníku mi píchlo, ale chodit jsem mohl, teda, kulhat. „Jo." S vděkem jsem se zapřel o Marka a odkulhal ke zdi. Za jejich pomoci se dostal přes a s úlevou se o ni opřel. „Domů?" „K Alex. Dala mi klíče." „Já tě doprovodím, mám to od ní pak kousek." S kluky jsme se rozdělili na rozcestí.

„Vypadá to, že to klaplo. Upřímně, nečekal jsem to." „Taky jsem měl určitý pochybnosti." Zapíral jsem se o Louise. „Řekneme jim to?" „Myslíš Alex a Harryho, nebo všechny?" Tváří mu přelétl zvláštní stín. „Raději ne, dokud se nebudou ptát." „No tak já to můžu říct Alex hned, jak k ní dojdu. Ta se ptát bude." Zaculil jsem se. Rozesmál se, ale tak nějak hraně. „Děje se něco?" „Ne, jen přemýšlím, co řeknu Harrymu." „Zkus to podat nějak něžně."

„Zvládneš ty schody?" „Jo. Díky, za vše." „Ráno? Nebo s tím pudeš k doktorovi?" „Uvidím. Stejně je to jen vymknutý." „Tak dej vědět." Rozloučili jsme se, snažil jsem se nikoho v domě nevzbudit. Zamkl jsem a šlapal do schodů. 

Už mi je o něco líp, tak byla snaha splácat cosi kloudného, no nevím, jak moc se to povedlo :) Btw, ta písnička s tímhle vůbec nesouvisí. Ale na to, jak nemusím moc francouzské písničky je tahle dost chytlavá :3