Němá

53. kapitola

,,MARY!!!" bylo poslednímu, co dívka dokázala pochytit. Před očima se jí míhaly schody a občas uviděla zrzavé vlasy s hřívou kudrnatých hnědých.

Konečně dopadla. Hlava se jí motala, nedokázala se soustředit a celé tělo ji bolelo. Neměla však sílu křičet, otevřít oči či se pokusit zvednout.

Matně z dálky slyšela hlas Rona a Hermiony. Pak však ucítila známou vůni bylinek.

Severus, pomyslila si dívka a pokusila se z posledních sil otevřít oči. Škvírkou mezi víčky zahlédla Severusův vyděšený výraz, když ji bral opatrně do náruče.

V hloubi duše však začínala tušit, že za život, který byl darován Severusovi je nutno zaplatit a ona s tím byla již vnitřně smířená.

Nyní jí již bylo jedno, co s ní bude. Neřešila, kam že to vlastně, s ní v náručí, Severus tak spěchá, i když to byla příjemná nostalgie.

Z dálky slyšela hlasy, které říkaly, že pán zla je mrtev a to znamenalo jediné. Bylo po všem a Mary náhle začala cítit takovou vnitřní lehkost a uklidnění. Již bude jen dobře a vše bude tak jak má být.

Navždy....

,,MARY!!!" uslyšel Severus Hermionin výkřik a rozběhl se ihned tím směrem.

Jakmile zabočil za roh chodby, naskytl se mu hrůzostrašný pohled. K zakrvácené Mary přiskočili Ron s Hermionou a zoufale se na ni dívali.

Severus se k nim rozběhl. Ron s Hermionou se po něm podívali, avšak i kdyby chtěli cokoliv říct, již klečel u Mary.

,,Robert ji shodil ze schodů," řekla tiše Hermiona. Severus však dělal jako by ji neslyšel a vzal si Mary do náruče. Poté se postavil a rozběhl se k Velké síni s Weasleyem a Grangerovou v patách.

Takhle to přece nemůže skončit, takhle ne, přemítal v duchu Severus.

Když doběhl k Velké síni, bylo mu úplně jedno, že je jeho pán mrtvý. Pán, kterému sloužil do té doby, než nezničil to první na čem mu skutečně záleželo.

Očima vyhledal madam Pomfreyovou, která stála společně s profesorkou přeměn a profesorem lektvarů, a svižným krokem se vydal za ní. K jeho překvapení se za ním pořád drželi jeho dva bývalí studenti.

Madame Pomfreyová si ho všimla téměř v okamžiku a hned se k němu vydala. Dva profesoři se za ní nechápavě podívali, když však uviděli černovlasého muže se zoufalým pohledem, který u něj viděli snad poprvé v životě, a dívkou celou od krve v jeho náručí, pochopili a vydali se za ošetřovatelkou.

,,U Merlina! Co se jí to stalo?!" zvolala ošetřovatelka. Většina přítomných se po Severusovi začala otáčet, ale momentálně mu to bylo jedno.

,,Robert ji shodil ze schodů," opakovala Hermiona to, co před chvílí řekla jejímu bývalému profesorovi.

Madame Pomfreyová mu naznačila, aby šel rychle za ní. Severus uposlechl a na jednu stranu byl i celkem Hermioně vděčný, že mluví místo něj, protože nebyl schopen slova.

Madame Pomfreyová ho zavedla do nevelké místnosti vedle Velké síně. Tam mu naznačila, aby položil dívku na jedny z nosítek, což Severus udělal, i když ji jen neochotně pouštěl ze svého náručí.

Madame Pomfreyová si klekla z druhé strany a začala šeptat všelijaká léčitelská kouzla.

V zápětí se však u nich objevila i ředitelka Nebelvíru s ředitelem Zmijozelu. Profesorka McGonagallová naznačila Ronovi a Hermioně, aby odešli, což tedy udělali.

,,Horacio, zajděte, prosím vás pro lektvary, které zůstaly ve Velké síni," nařídila mu Bradavická ošetřovatelka.

Jakmile však Křiklan odešel, zarazila se na chvíli, stejně tak jako profesorka přeměn, na Severusovi, kterému z očí začaly téct slzy.

Minerva chvíli váhala, nakonec si však klekla vedle svého kolegy a dala mu ruku na rameno.

Bylo to zvláštní. Nikdy neprojevoval city, takže si ho nikdo nedokázal představit zlomeného a beznadějného. Nikdo do něj neviděl a všichni ho celou dobu považovali za smrtijeda, kterým už však dávno nebyl.

Madame Pomfreyová po celou dobu šeptala léčitelská kouzla a v hloubi duše měla pocit, že Mary, dívce, která ač byla příbuzná tomu největšímu zlu, které kdy existovalo, tak byla úplně jiná, již nikdo nepomůže.

,,To je dost, že jdete," obořila se profesorka přeměn na svého kolegu, který se dlouho nevracel.

V obličeji byl celý rudý a funěl hůře než Bradavický express.

,,Promiňte, ale vzpomněl jsem si, že se mi kdysi podařily získat Fénixovi slzy," řekl a při tom podával lahvičku madame Pomfreyové.

Při pohledu na svého bývalého studenta, kolegu a ředitele ho však zvláštně bodlo u srdce.

Severus po celou tu dobu vzpomínal na to samé, na co Mary ani ne před jedním dnem. Myslil na jejich společné okamžiky, na první slova, která od ní slyšel, když blouznila horečkou a volala ho, na tu hromádku neštěstí, když ji vyprovokoval k tomu, aby mu dala facku.

Viděl před sebou její oči, které se naň ho smály, a rty zvlněné v úsměv, ty samé oči a rty, co už se nejspíše nikdy neotevřou a neusmějí se na něho.

V tu chvíli ani nevnímal, že se po tolika letech rozplakal. Svou dlouho pěstovanou ledovou masku odhodil a ukázal tak i svou slabinu.

Madame Pomfreyová mezitím nalila do Mary jak slzy ptáka Fénixe, tak i ostatní lektvary, ale všechno bylo marné...

Byla tomu určitě již více než hodina, co Severus osaměl s tělem Mary. Madame Pomfreyová, Minerva i Křiklan ho nechali o samotě.

Připadalo mi to jako tenkrát, když zjistil, že je Lily po smrti, ale bolest, kterou nyní prožíval, byla daleko větší, protože věděl, že by s ním Mary zůstala.

,,Severusi," ozval se tichý hlásek a muž sebou trhl. Dívka před ním začala dýchat a pomalu otevřela oči.

,,Mary," zašeptal Severus a pohladil dívku po tváři. Nepatrně se naň ho usmála a poté ho pomalu chytila za jeho druhou ruku.

,,Proč pláčeš?" zeptala se překvapeně Mary dívajíc se mu do onyxových očí.

,,Myslel jsem....mysleli jsme...že...že jsi...mrtvá," dostal ze sebe Severus. Mary se naň ho překvapeně podívala. Poté se opatrně posadila a objala ho.

,,Miluju tě, Severusi, a nikdy tě neopustím," zašeptala mu do ucha Mary, zatímco ji Severus mačkal v náruči.