Chains (Cz ff - Harry Styles)

47. Happiness

Několik posledních dní jsem hojně navštěvovala les, často mi dělal společnost Harry, který se začínal bát, že matčino odmítnutí na mě bude mít nějaké trvalé následky, i když já byla přesvědčena o opaku, sice jsem z toho několik dní byla smutná, ale postupem času jsem se smířila s tím, že se o mě prostě nezajímá, a tak jsem se rozhodla, že se budu chovat stejně jako ona. Budu dělat, že mě nezajímá, že pro mě nikdy neexistovala a nebudu na ní myslet, nebudu doufat v to, že se někdy potkáme a ona mě láskyplně obejme. Smířila jsem se s tím, že nikdy doopravdy nepoznám své rodiče.

Byla to tvrdá rána a dost dlouho mi trvalo, než jsem se s tím smířila, ale nakonec jsem to dokázala, i když nevím jak. Žádné dítě by si nepřipustilo, že musí žít bez rodičů, já jsem dávala okolí najevo, že je mi to jedno, ale uvnitř mě sžírala neskutečně velká bolest, která mi začala přerůstat přes hlavu, kdykoliv jsem se mohla zhroutit, propadnout depresím a skončit v kdejakém ústavu, ale dokázala jsem se smířit s věcí, kterou by přijala jen drtivá menšina lidstva.

I když se u mě občas objevil pocit, který by se dal lehce přirovnat ke stesku, neměla jsem pocit, že by mi něco scházelo, protože jsem nikdy doopravdy nezažila, jaké to je mít rodiče, nevěděla jsem, o co přicházím, a proto jsem se možná cítila tak dobře a lehce se přes to přenesla, neměla jsem ani ponětí o tom, co je to mateřská láska a jak silná a příjemná dokáže být. Necítila jsem ani odpor, i když bych ho zřejmě cítit měla, ale přišlo mi, že kdybych se stále musela zaobírat tím, jak moc je musím nesnášet, nikdy bych se nedostala přes to, co mi udělali. Teď jsem žila s tím, že to jsou jen další dva lidé, se kterými se musím dělit o kyslík, nic víc pro mě neznamenali.

Harrymu jsem nikdy neřekla o tom, že mě to uvnitř naprosto drtilo, protože jsem moc dobře věděla, jak by ho to bolelo, a přes to bych se nedokázala přenést. Občas jako by mě svou nákloností nutil, abych se cítila dobře, jinak by to bylo špatné pro nás oba – ale nemohla jsem si na to stěžovat, naopak se mi líbilo, jak se mé tělo přizpůsobovalo situaci jen proto, abychom z toho oba vyšli šťastní. Občas mi přišlo, že jsem většinu věcí dělala hlavně proto, aby byl šťastný – a nevěděla jsem, jestli to bylo dobře nebo ne, na jednu stranu jsem alespoň v tu danou chvíli oplývala optimismem, na druhou stranu to pro mě nebylo přirozené, nýbrž donucené.

Nad vším jsem dlouho uvažovala, ale nikdy jsem to nechtěla probírat s Harrym, věděla jsem totiž, že kdyby se dozvěděl, co všechno se mi honí hlavou, bylo by mu to strašně líto a já ho před tím pocitem chtěla chránit všemi svými silami. Věděla jsem, co ke mně cítí, a on věděl, co cítím k němu, navzájem jsme se doplňovali a oba dva se snažili usnadnit tomu druhému žití, povídali jsme si poměrně často, a kdykoliv se zeptal, zda-li mě něco trápí, záporně jsem pokroutila hlavou a řekla mu, že dokud tu bude se mnou, nic zlého se mi dít nebude.

Samozřejmě, že to byla pravda, on byl mým záchranným kruhem, mou nadějí a novým světlem ve světě temnoty, dával mi energii a důvod k žití, byl někdo, koho jsem potřebovala celý život a byla jsem neskutečně ráda, že mě našel. Často jsem uvažovala nad tím, co by se stalo, kdyby si mě jako malé nevšimnul a nebažil po tom mě najít, kdyby se vzdal po pár letech hledání a řekl si, že to nemá cenu. Zřejmě bych zůstala v domově do osmnácti let, poté bych si našla nějakou příšerně placenou práci a malý byt, ve kterém bych přežívala. Ne žila, ale přežívala.

Bylo mi líto všech těch dětí, které zůstaly v domově, ale nevěděla jsem, jak jim pomoci, nemohla jsem tam chodit pomáhat, protože by mi to až moc připomínalo všechnu bolest, kterou jsem prožila, navíc to bylo poměrně daleko. V jejich malých hlavičkách se určitě nehonilo tolik temnoty jako tehdy mně, zřejmě ani nechápaly, co tam vlastně dělají nebo proč tam jsou, prostě jen doufaly, že když někdo přijde, ukáže na ně a oni budou moci jít domů.