Chains (Cz ff - Harry Styles)

3. I can help you

Rozlepila jsem víčka, když se vedle mě ozval otravný zvuk budíku, který mi značil, že je čas jít do školy. S hlubokým a otráveným povzdechem jsem nohy svěsila z postele a rozhlédla se po pokoji – ostatní holky už se také probouzely k životu.

Převlékla jsem se, bylo mi jedno, jak vypadám, protože s možnostmi tady v domově stejně nic krásného nevykouzlím, navíc pro koho vypadat krásně, nemám zájem o pozornost kluků.

„Sky?“ ozval se něčí hlas za mnou, když jsem společně s Lily seděla v jídelně a pokoušela se do sebe dostat snídani, která vypadala hůře než včerejší oběd, no i tak jsem do sebe úspěšně dostala pár lžiček.

S ranní ospalostí jsem nedokázala poznat, komu hlas patří, proto jsem byla nucena se otočit, ale hned jsem toho zalitovala, když jsem spatřila dva smaragdové kamínky, které mě propalovaly.

Rychle jsem se otočila zpět a snažila se vypadat, že mě to nerozhodilo, ale vzduch začal být sycen nervozitou, strachem a okovy, které se opět začaly tvořit kolem mých zápěstí.

„Co se děje?“ zašeptala téměř neslyšně Lily a zastavila se v pohybu, když zdvihla pohled, zřejmě sledovala Harryho, neměla jsem tušení, koho sleduje on, možná mě.

„Nic, potom ti to řeknu,“ zašeptala jsem jí zpátky a doufala, že její zvědavost alespoň na chvíli zklidním.

Zhluboka jsem se nadechla a vstala od stolu, přičemž jsem popadla talíř a následně ho odnesla, po celou dobu jsem cítila, že jde za mnou. Jeho vtíravost mi začala být nepříjemná, ale nechtěla jsem mu to naznačovat, protože bych zřejmě nebyla schopná trávit s ním čas.

„Můžeme si promluvit?“ oslovil mě, když jsem se otočila k odchodu do pokoje pro tašku, ve které jsem měla učení. Poslední rok a potom budu moct jít na střední, pokud si se svojí brigádou něco vydělám.

Přikývla jsem a konečně se mu opět podívala do očí, abych s ním mohla mluvit, ale nedošlo mi, že pokud se na ty smaragdy podívám, přijdu o všechna slova.

„Chci ti pomoct,“ řekl polohlasem, zřejmě neměl zájem o to, aby náš rozhovor někdo slyšel. Ani já jsem neměla zájem o to to slyšet, ale pokoušela jsem se vnímat, co mi říká.

„A s čím?“ zeptala jsem se s nezájmem, který byl ovšem falešný, no podle jeho smutného pohledu mi došlo, že jsem to zahrála na výbornou.

Srdce se mi hlasitě rozbušilo, když se sehnul k mé tváři a jeho teplý dech narážel do mé klíční kosti. Pořád jsem nedokázala zpracovat ten fakt, co se mnou tenhle kluk dělá.

„Můžu tě odsud dostat,“ zašeptal a mírně se odtáhnul, no pořád byl velmi blízko a tím mě začínal pomalu svazovat. Ten pocit se mi líbil a zároveň jsem ho nenáviděla, protože byl s ním, ale neskutečně moc to bolelo – pořád jsem nemohla pochopit, že mě něco mou myslí vymyšleného bolí.

„Dva roky, to zvládnu sama,“ pokoušela jsem se skrýt nadšení z jeho nabídky, kdyby mě odsud dostal dřív, možná bych se ještě stihla odpoutat od myšlenek na dětský domov a začít nový, možná lepší život, který mi osud přichystal – i když asi o tolik lepší nebude, protože mi přichystal i dětský domov a to rozhodně nebyl dobrý tah.

Než stihl cokoliv říct, zmizla jsem za dveřmi a pochodovala do školy, která se nacházela naštěstí mimo areál domova. Když jsem byla menší, navštěvovala jsem školu, která byla na stejném pozemku společně s dětským domovem. Někdy jsem si připadala jako ve zvláštní škole, protože jsem byla odtržená od reálných a šťastných dětí, ale pečovatelky to opomíjely s vysvětlením, že by se nám mohly děti vysmívat.