Chains (Cz ff - Harry Styles)

15. Hard

„Asi jsem přeslechl tvé jméno,“ sladce se na mě usmál, když svůj pohled stočil mým směrem. Nikdy jsem neměla ráda tyhle typy kluků, co se holkám snažily dostat do kalhotek, naštěstí jednou z mála výhod domova bylo, že tam nikdo takový nebyl.

Sklopila jsem pohled, ani v nejmenším mě neopájela touha po tom, aby zrovna on věděl, jak se jmenuju, jeho intenzivní pohled, který jsem cítila, mě znervózňoval, ale pokoušela jsem se to na sobě nedat znát.

„Počkat… Hazz, není to ta ztracená?“ jakmile to dořekl, prudce jsem zdvihla hlavu, načež jsem si povšimla, jak se mu rozšířily zorničky a hlavu pomalu otočil směrem k Harrymu. Vyschlo mi v krku, když mi došlo, že i jeho přítomnost mi způsobuje okovy… Ale jiné, tyhle bolely méně, možná to bylo postižení vůči určitým lidem, ale co ty dva spojovalo se mnou?

Pokoušela jsem se ignorovat ten fakt, že okovy cítím teď ve dvojnásobné dávce, ovšem stále zmírněné díky vzdálenosti, kterou jsem svými malými kroky zvětšovala.

„Ne, není…“ Harry odpověděl po chvíli mlčení, jeho hlas byl jistý, pohledem mě skenoval, uvádělo mě to do rozpaků, ale pokoušela jsem se na sobě nedat nic znát, proto jsem radši sklopila hlavu, ale za to jsem si dávala pozor na každý zvuk, aby mi nic z jejich rozhovoru neuniklo.

„A je to tvoje holka?“ zasmál se neznámý a zopakoval otázku, kterou již Harrymu položil a ještě stále na ni neznal odpověď. Zdvihla jsem hlavu, nevím proč, ale něco uvnitř mě toužilo po zjištění, jak Harry na otázku reaguje, věděla jsem, že to zapře, proč by lhal, ale i tak jsem chtěla vědět, jaká bude jeho mimika, když se jeho přítel znovu zeptá.

Harrymu se na tváři objevil malý úsměv, který odhalil jamky na tvářích, přemýšlela jsem nad tím, co by asi udělala každá dívka v mém věku, kdyby měla tak krásný výhled, ale nic kromě slintání, kterému jsem se vyhnula, mě nenapadlo.

Kudrnáč se naklonil ke svému kamarádovi, přičemž jeho smaragdy ani na vteřinu neopustily mou tvář, bylo mi nepříjemně, jelikož jsem nemohla vědět, o čem mluví.

Zná ten kluk mou minulost podobně, jako Harry? Nebo ne? Ale proč tedy v jeho přítomnosti cítím okovy?

Na chvíli mě přepadla myšlenka, že bych o těch okovech přeci jen měla říci Harrymu, možná najdu odůvodnění pro to, proč mi je způsobuje i ten neznámý.

Poslední dobou jsem se stala až přílišně závislá na Harrym, alespoň mi to tak přišlo, jelikož jsem bydlela v jeho domě, on mě prakticky živil, byl klíčem k bráně porozumění a posledních pár dní jsem trávila jenom s ním, nikdy jsem se na nikoho nechtěla tak navázat a být mu dlužná, teď se ovšem děl přesný opak a já nemohla přestat počítat věci, které Harrymu budu muset oplatit.

Moje pesimistická stránka se opět drala na povrch, avšak já jí nechala volnou cestu, nechtěla jsem se bránit nehezkému přemýšlení, vždycky to bylo součástí mé osobnosti a částečně mě to chránilo před zbytečnou bolestí a utrpením, kterého jsem měla v poslední době až po krk.

Harry se odtáhnul od svého kamaráda, když dokončili pro mě neslyšitelný rozhovor, stále měl na tváři úsměv, stále mě sledoval, nemohla jsem říci, že mi to bylo příjemné, protože i na tu vzdálenost ke mně doléhala nepříjemná tupá bolest.

Neznámý se jen otočil mým směrem, projel mě očima od hlavy až k patě, nad čím se mi udělalo mírně špatně, i když jsem si to nedokázala odůvodnit, uznale pokýval hlavou a opustil nás.

Srdce opět nabralo vysokou rychlost, podobně jako dech, když se ke mně Harry začal přibližovat, na jeho tváři teď již nebyl úsměv, ovšem nějaké skryté emoce se tam přeci jen nacházely.