Chains (Cz ff - Harry Styles)

9. Chessboard

Stále jsem se pokoušela vydolovat nějaké rozumné odůvodnění pro většinu svých otázek, ale nešlo to, nic mi nedávalo smysl. Už nebylo cesty zpět, neexistovalo ani pomyšlení, že bych se těmi otázkami přestala zaobírat, byly pro mě důležité, což bylo pochopitelné, ale také to bylo velkou přítěží.

Harry mi na ně neodpoví, tím si můžu být jistá, navíc jsem s ním nehodlala mluvit, takže tahle brána k odpovědím se zavřela, dalším úkolem bylo najít novou cestu pro vyřešení mých problémů, a to nejlépe stejně rychle, jako se problémy objevily.

Byla jsem si téměř jistá, že kdyby Harry nepřišel, žila bych v otupělé nevědomosti a sladké lži, ale teď jsem vystavena napříč kruté pravdě, která se schovává.

Poslední dobou jsem si připadala jako šílenec, pokoušela jsem se přijít na něco, co by ze mě udělalo normálního člověka, osobu, kterou běžně potkáváte na ulici, ale čím dále má mysl zacházela, tím více jiná jsem si připadala.

Opět jsem seděla na parapetu, jako to bylo mým zvykem, a sledovala okolní prostředí, ještě stále jsem se pokoušela přestat myslet a být alespoň chvíli bez myšlenek, bez pocitů a bez bolesti, kterou s sebou přinášejí.

Kdybych se jen pokusila myslet na to dobré… Počkat, ono to dobré neexistuje, ne teď, nikdy to u mě nebylo, vždy to bylo jen u těch, kteří se mohli pyšnit mateřskou láskou, ale mně scházel někdo, kdo by mě povzbuzoval, někdo, kvůli komu stojí za to dýchat, dokud nenajdete lásku.

 Věděla jsem, že přemýšlím až příliš černě, ale žádnou bílou jsem nemohla najít, tohle už nebyla šachovnice, kde se střídají černá a bílá políčka, tohle byla jedna velká černá deska, na které jsem byla nucena hrát.

Nikdo se mnou nemluvil, vždycky za mnou chodila Lily, aby mi řekla, co se děje, nebo aby se mě zeptala na takovou malichernost, jako jak se mám, ale teď, když je pryč, za mnou nikdo nechodí, připadám si jako ještě větší outsider, než jsem byla před jejím příchodem, možná proto, že tehdy jsem nevěděla, co postrádám, no teď to vím.

Harry se občas pokoušel se mnou navázat konverzaci, ale od té doby, co se mnou mluvil v lese, k němu začínám cítit narůstající odpor, protože se šťourá v mém světě a přitom mi nehodlá ani otevřít ten svůj.

„Sky?“ promluvil na mě chraplavý hlas, jehož majitel dosedl vedle mě. Očima jsem stále těkala po krajině, nemohla jsem se na něj podívat, zbytečně bych si zvyšovala už tak dost silnou bolest způsobenou jeho přítomností.

Několikrát jsem uvažovala nad tím, že se ho na to zeptám, možná o tom bude něco vědět, přeci jen cítím to vůči němu, ne někomu jinému, ale vždy jsem to zavrhla.

„Omlouvám se, za to, jak jsem tě tehdy odbyl…“ pokusil se nasadit lítostivý tón hlasu, ale já neměla zájem, i když jsem doslova a do písmene věděla, co říká, tvářila jsem se, že ho neslyším.

Ignorace je pro mě jednoduchá, protože to vůči mně praktikovalo velké množství lidí, stejně jako já proti nim, ale u něj to bylo těžké, neustále se ke mně vtíral, pokoušel se navázat konverzaci a já se občas neudržela, chtěla jsem o jeho pobytu v dětském domově vědět víc.

„Sky… Nemůžeš mě pořád ignorovat,“ ozval se, když mu zřejmě došlo, že neodpovím. Pokud si myslel, že mu neodolám, mýlil se, já dokážu vzdorovat okolí dost silně, mé dlouho budované zdi, které nevím jakým zázrakem překročila jen Lily, se nikomu jinému probourat nepodařilo, i když šlo vidět, že se o to Harry usilovně snažil.

„Můžu,“ promluvila jsem na něj, musel v duchu oslavovat, že konečně nějaké slovo bylo věnované jemu, ale mě šlo o to, že vůbec mluvím, protože za poslední dny jsem si povídala pouze v duchu sama se sebou.