Chains (Cz ff - Harry Styles)

22. Hide & seek

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem postřehla a pochopila, co vlastně řekl, jeho slova mě čím dál tím víc ochromovala, nevěděla jsem, jestli je to pravda, nebo ne, ale věřila jsem mu, jen jsem si možná v hlavě namlouvala, že si ze mě dělá srandu, jelikož jsem nikdy neměla potřebu, aby ke mně někdo něco cítil, jediná osoba, která mě kdy měla mít ráda, možná i víc než to, byla matka, a ta tu teď nebyla, možná ke mně nikdy nic kladného necítila.

Podívala jsem se do jeho očí, které mě úpěnlivě pozorovaly, zkoumala jsem každý jejich detail, snad abych našla jedinou nedokonalost, aspoň jednu věc, kterou bych jejich kráse mohla vytknout. Jeho pohled mi kdysi býval nepříjemný, věděla jsem to a živě jsem si dokázala představit ty chvíle, kdy jsem se mu vyhýbala jenom proto, abych se na něj nemusela dívat, teď jsem se jeho poddajným očím odevzdávala z vlastní vůle, věděla jsem, co dělám, ale líbil se mi ten pocit bez tíže, který mi zakazoval myslet na cokoliv jiného.

„Sky,“ opět mě oslovil, ten způsob, jakým vyslovoval moje jméno, mě dostával do kolen, možná to bylo jen kvůli jeho chraplavému hlasu, ale nechtěla jsem si připustit, že by na mě měl až takový vliv, že se mnou dokázal nevědomky dělat až tolik věcí.

„Harry… Co kdybychom… Dneska dělali něco jako v dětství?“ navrhla jsem, chtěla jsem odpoutat myšlenky od toho, jak smutný musel být, když jsem odešla, chtěla jsem mu vrátit alespoň nějaké chvíle, sice jsem se nikdy nezajímala o to, jak se ostatní cítí, jelikož jsem měla svých starostí dost, ale s ním to bylo jiné, kupodivu mi záleželo na tom, jaké jsou jeho pocity, jestli je šťastný, nebo smutný, a snažila jsem se udržet jeho náladu v pozitivní části.

„Jako malí jsme oba dva milovali schovávanou,“ usmál se na mě rošťácky, nevěděla jsem, jestli mám zájem o hraní nějakých podobných her, avšak jakmile jsem si uvědomila, jak moc by mi to mohlo pomoct se alespoň na chvíli vrátit do těch bezstarostných let, která jsem promrhala, a navíc by to Harrymu zlepšilo vzpomínky na jeho dětství, horlivě jsem přikývla.

„Můžeme jít do lesa,“ zasmál se a rychle vstal, následovala jsem ho ven z domu a následně k lesu, schovávanou jsem nikdy v domově nehrála, ale znala jsem všechna pravidla, vždycky jsem jen sledovala ostatní děti, jak se bavily, mezitím, co jsem přemýšlela nad tím, jak se z domova dostat. Někdy jsem se obávala, že si lidé o mně budou lidé myslet něco špatného, například že si hraju na chudinku nebo podobně, nikdo totiž nechápal, co jsem skutečně prožívala, nikdo nemohl cítit tu neskutečnou bolest, která mě provázela každý den.

„Dobře, kdo hledá a kdo se schovává?“ zeptal se Harry, jeho radost, která z něj přímo vyzařovala, se začala pomalu ale jistě vkrádat i ke mně, věděla jsem, jaký dopad má jeho pozitivní nálada na mě, ovšem líbilo se mi to, alespoň chvilkové smýšlení na straně dobra nemohlo přijít na škodu. Utekla jsem do lesa, aniž bych mu oznámila, jakou roli kdo hraje, ale věděla jsem, že to pochopí. Hledala jsem nějaký dobrý úkryt a na chvíli jsem zapomněla skoro na vše, co mě ještě před pár dny sužovalo, teď jsem si připadala jako malá a bezstarostná holka, která nemusí řešit krutost reality, ale jenom si užívá její slasti.

Klekla jsem si za kamenní, které tvořilo poměrně dobrý úkryt, bylo jasné, že Harry půjde hned jsem, jelikož to tu bylo jedno z mála míst, kde se dalo opravdu dobře ukrýt, ale bylo mi to jedno, už jen ten pocit, že konečně dělám něco jiného, než že přemýšlím nad minulostí, byl uklidňující a příjemný, bylo mi jedno, jestli mě Harry najde, nebo ne, ovšem i tak ve mně začal pomalu stoupat adrenalin, jenž mě povzbuzoval v tom, abych byla co nejméně nápadná.

Pokoušela jsem se zklidnit vlastní dech, jelikož v tuto chvíli mi připadal neobvykle hlasitý, tlukot srdce se bohužel nedal zmírnit, ale připadalo mi, že ho musí slyšet, můj tep byl nezvykle rychlý, věděla jsem, že je to způsobené stoupajícím adrenalinem, ale část mé mysli doufala v to, že je to způsobeno Harrym.