Chains (Cz ff - Harry Styles)

4. Film

„Jsi v pořádku?“ ozval se chraplavý hlas, který jsem již byla schopna identifikovat, i když pro mě bylo příliš těžké přemýšlet, stejně tak bylo těžké se hýbat.

Mírně jsem přikývla a pootevřela oči, ale jen trochu, kdybych náhodou ležela v osvícené místnosti, aby prudký náraz světla nebolel. Kolem byla poměrně tma, proto jsem byla schopná oči plně rozevřít a rozhlédnout se, kde to jsem.

Moje postel. Nic zvláštního, jen jsem se cítila trochu špatně, bolela mě hlava, zřejmě od nárazu způsobeného mdlobami. Připadala jsem si více než trapně, když se nade mnou Harry sklonil a usmál se.

„V pohodě,“ potvrdila jsem raději ještě ústně, abych se ujistila, že opravdu ví, že jsem v pohodě. Nechtěla jsem s ním být sama v jedné místnosti, ostatní pravděpodobně sledovali televizi nebo si hráli.

Jeho hlava zmizela z dosahu mého pohledu a jeho kroky směřovali ke dveřím, načež jsem si hlasitě oddechla, protože to znamenalo vysvobození z tohohle dusného a spalujícího ticha.

Ale dveře nevrzaly, neotevíraly se, jenže kroky byly stále slyšet. Už musel určitě stát u kovové kliky, je nemožné, aby mu přechod pokoje trval tak dlouho.

„Přijímáš nabídku?“ zašeptal jeho hlas u mého ucha, načež jsem sebou trhla, protože jsem nečekala, že stojí u mě, myslela jsem, že opouští pokoj. Bylo pro mě nepochopitelné, jak se dokázal dostat po rozvrzané podlaze k mé posteli, no to byla teď ta nejmenší starost.

„Ještě nevím,“ zašeptala jsem a bolestivě přivřela oči, když se okovy opět začali utahovat a já cítila nepříjemné pálení na zápěstí.

Při doteku na mé tváři jsem prudce otevřela oči, i když jsem moc dobře věděla, čí ruka hladí mou pokožku.

Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst, možná proto, že mně to, co za ním bylo schované, bylo neznámé.

„Bolí tě to?“ zeptal se trochu tvrdším hlasem, ale stále s nádechem starostlivosti. Nevěděla jsem, jestli myslí tu hlavu, nebo okovy a mým myšlenkám chvíli trvalo, než přišly na to, že okovy jsou pouze výplodem mé fantazie.

Za chvíli se z nich zřejmě zblázním a potom si budu myslet, že je vidí. Ale nechci skončit na psychiatrii, chci se odsud dostat co nejdříve a to by psychiatr akorát ztížil.

„Je to v pohodě,“ zašeptala jsem a opět přivřela oči pod tíhou, kterou jim udávala únava. Nechápala jsem, co mě tak moc vyčerpalo, možná to omdlení, no než jsem na to stihla přijít, utápěla jsem se v moři nočních můr, dnešní večer byly doprovázené postavou Harryho. Temného Harryho.

Ráno nebylo o moc lepší, stále jsem se necítila dobře, což Harryho přítomnost ještě stěžovala. Bolest mě obklopovala jak fyzicky, tak psychicky, a já neměla nejmenší tušení, která mě rozdrtí dříve, každopádně psychická – okovy – bolela více, protože se mi Harry věnoval.

Jeho pozornost vůči mé maličkosti mě překvapovala a nebyla nijak příjemná, zvláště pak podivné pohledy pečovatelek, které si navzájem něco šeptaly pokaždé, když jsem se na ně podívala.

S hlasitým povzdechem jsem opustila jídelnu a ještě se zastavila u paní Williamsové, která mi oznámila, že dnes nejdu do školy. Obvykle jsem se domáhala toho, abych tam mohla jít a nemusela zůstávat tady, jelikož jsem to tu, i navzdory tomu, jak dlouho tu jsem, a možná i právě kvůli tomu, nesnášela, ale dnes jsem byla ráda za to, že si můžu odpočinout.

Přes noc jsem spala více než obvykle, no byla jsem více vyčerpaná, což jsem ještě stále přisuzovala mdlobám, i když se to začínalo vyjímat kontrole.