Chains (Cz ff - Harry Styles)

26. Hug

Tváře mi hořely nervozitou i překvapením z jeho slov, ztratila jsem dech, ale neměla jsem čas na jeho hledání, jediné, na co jsem se soustředila, byl on a jeho ničivá blízkost, přemýšlela jsem nad tím, jaká slova opustí jeho překrásné rty, ale neodvážila jsem se je vyslovit ani v mysli, nechtěla jsem nad nimi uvažovat, jelikož jsem se bála toho, jak moc by se mohly lišit od pravdy.

Zhluboka se nadechnul a zahleděl se mi do očí, intenzita, o které on zřejmě ani neměl páru, mě ničila, pokoušela jsem se zopakovat jeho čin a také do plic dostat řádnou dávku kyslíku, která by mě snad alespoň na chvíli uklidnila, ale jakmile jsem se o to pokusila, dech se mi zasekl v hrdle a dále nepokračoval. Očima jsem hltala každý centimetr jeho dokonalého obličeje, vnímala jsem všechny dokonalosti, které mi svou blízkostí krásně servíroval, a přemýšlela nad tím, jestli se najde i něco, co by jeho krásu mohlo pokazit.

„Sky…“ opět mě oslovil, tentokrát byla intenzita jeho hlasu výrazně nižší, připadalo mi, že je v rozpacích, svým způsobem to bylo roztomilé, ale pro tuto chvíli jsem myšlenky ubíhající tímto směrem chtěla zastavit, alespoň pro tentokrát. Nevěděla jsem, jak dlouho už takhle sedíme, blízko sebe, vnímala jsem jeho spalující dotyk, který ještě stále nezmizel, na chvíli jsem si vzpomněla na okovy, které jsem kdysi v jeho blízkosti cítila a také na to, jak bolestivé byly, když se mě dotýkal, ale teď to byl přesný opak, cítila jsem se svým způsobem výjimečně, zauvažovala jsem nad tím, kolik století bych v téhle pozici vydržela.

„Víš… Už od dětství k tobě cítím něco víc, než k ostatním dívkám. Já… Nevěděl jsem, co to je, protože jsi zmizela, neměl jsem čas na pojmenování toho pocitu, protože zmizel spolu s tebou. Ale když jsem tě uviděl v domově, zase se to vrátilo… Proto jsem byl tehdy pořád u tebe, chtěl jsem přijít na to, co to je, ale ještě pořád nevím, jak to pojmenovat,“ dokončil, přísahala bych, že mé srdce během jeho vyprávění vynechalo několik úderů, možná se na celou dobu, co mluvil, zastavilo. Milovala jsem, když vyprávěl o tom, jaká jsem pro něj byla v dětství, protože jsem si alespoň na tu chvíli připadala, jako bych ty vzpomínky doopravdy měla, i když ve skutečnosti jsem nevěděla vůbec nic. Cenila jsem si toho nejstaršího okamžiku, kterého jsem se dopátrala v mysli, ovšem bylo mi líto, že se už týkal domova, Harryho jsem si nepamatovala, ale bylo příjemné, že on o mé existenci věděl.

Nevěděla jsem, co říct, cítila jsem červeň, která se mi závratným tempem drala do tváří, sklonila jsem hlavu, aby nestihl postřehnout, jak moc mě jeho slova dostala, nechtěla jsem na sobě dát nic znát, stále jsem ještě nebyla připravená na otevření svého nitra a byla jsem si jistá, že ještě dlouhou dobu nebudu. Netušila jsem, jestli čekal, že mu slova opětuju, nebo jestli se mu vrhnu kolem krku, ale místo toho, abych opravdu něco udělala, jsem jen seděla a přemýšlela, jak z něj dostat, co cítí.

„A… co teda vlastně cítíš?“ zeptala jsem se šeptem, nechtěla jsem, aby to vyznělo, že po odpovědi příliš toužím, ale opak byl pravdou, prahla jsem po zjištění, co v mé přítomnosti cítí, a i když bylo jasné, že já mu dnes neřeknu, jak to vidím z mého úhlu pohledu, chtěla jsem znát pravdu. Konečně jsem se zhluboka nadechla a nabrala tak ztracený kyslík, čímž jsem se alespoň částečně uklidnila, ovšem fakt, že jsem měla pořád červené tváře, mi v tom moc nepomáhal.

Cítila jsem, jak zvedá mou ruku, proto jsem rychle zvedla pohled, jeho dlaň opatrně držela tu mou, jako by se snad bál, že mi nějak ublíží, pomalým tempem si ruku přisouval k sobě, cítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla, ovšem i tak jsem si byla jasně vědoma husí kůže, která se objevila už při jeho prvním dotyku. Sledovala jsem každý jeho, byť i nepatrný, pohyb, sžíral mě fakt, že jsem nevěděla, co má v plánu, vnímala jsem jen rychlý tlukot srdce a přišlo mi, že z té blízkosti, která by se dala počítat i na prstech, to musí slyšet.