Chains (Cz ff - Harry Styles)

44. Puppet

Jakmile jsem spatřila osobu stojící přede mnou, stáhlo se mi celé nitro a mé srdce vypovídalo službu, začínal se ve mně hromadit obrovský odpor a zklamání, nechtěla jsem ji už nikdy potkat, a když jsem opouštěla domov, doufala jsem, že se už nikdy nebudu muset podívat do těch očí plných podlosti a nadřazenosti, kterou si ke svému neštěstí pouze namýšlela. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, jestli se mi to doopravdy nezdá, ale pořád tam stála, probodávala mě pohledem a těkala mezi mnou a Harrym.

Stella.

„Jo, jsem to já,“ trochu jsem zakuňkala, nikdy jsem vůči ní nedokázala použít silný hlas, protože i když neoplývala nijak silně vyzařující autoritou, proti mně měla jakousi moc, kterou jsem nedokázala popřít. Vzpomínala jsem na dobu, kdy mi ze školy dělala peklo, bylo to ještě horší než utápění ve vlastních myšlenkách, protože ona to dělala schválně, myšlenky přicházely omylem a hned zase zmizeli, ona šikanu praktikovala téměř neustále.

„Nikdy jsem nečekala, že si tě někdo z té zaprášené díry vezme,“ na chvíli se odmlčela, sjela mě pohledem a zadívala se na Harryho, přičemž jí na tvář vyskočil obrovský úsměv, „a už vůbec jsem nečekala, že by se tě někdo chtěl dotknout. Bacha, chlapče, ať něco nechytíš,“ zasmála se a pohladila ho po rameni. Zkousla jsem si vnitřní stranu tváře, abych zabránila slzám a nadávkám, snažila jsem se uklidit se, ale její přítomnost mě vytáčela do nepříčetnosti, už jen pohled na ní ve mně vyvolával dávicí reflex.

„Máš pěkný nohy,“ řekl okázale Harry, čímž mi vrazil kůl do srdce, zarazila jsem se a věnovala mu bolestný pohled, ovšem to jsem netušila, že hodlá pokračovat, „támhleta parta idiotů by jistě ráda věděla, kdy mají otevírací dobu,“ uzemnil jí a přitáhnul mě k sobě. Okamžitě jsem si tvář zabořila do jeho hrudi a tiskla se k němu ještě více, jako by mě snad jen ten kontakt mohl dostat do jiného světa, kde by žádná Stella nebyla. Slyšela jsem slabé odfrknutí, ale nějak jsem nestihla zachytit zvuk klapajících podpatků, který by znamenal, že nás konečně nechala volně dýchat.

„Ale tuhle chudinku by nikdy nechtěli,“ zamrkala a věnovala mi poslední pohled, načež se otočila a zamířila si to pryč, hlasitě jsem si oddechla a konečně začala plně vnímat okolí, ta silná nenávist mě naprosto zaslepila a ochromila, neměla jsem ani tušení, jak rychle ubíhá čas a jediné, na co jsem se dokázala plně soustředit, byla její vzdalující se postava. Žaludek se vrátil do své původní pozice, srdce začalo opět pracovat v obvyklém rytmu a dech se opět naladil na tu správnou vlnu.

„Jsi v pořádku?“ okamžitě se mě zeptal Harry, věděla jsem, že se bude strachovat, ale když tady ještě nebyl, musela jsem se vypořádávat s mnohem těžšími věcmi, tohle byla oproti mé minulosti jen maličkost, proto jsem na znak souhlasu přikývla a dále skenovala okolí, abych našla ženu, kterou bych měla nazývat svou matkou. Bylo to tu poměrně prázdné, procházelo tu jen pár lidí, ale nikdo mi nebyl podobný, nikdo nesměřoval k nám a nikdo se netvářil, že nás zná. Je tady vůbec?

Začínala jsem se bát, že na to zapomněla, nebo že jsem si ten dopis přečetla špatně a jeli jsme sem úplně zbytečně, zpanikařila jsem a můj roztěkaný pohled skenoval okolí v mnohem menších intervalech, sledovala jsem každý pohyb, který mé okolí vykonalo, a snažila se přijít na to, kde je mamka. Kdyby dneska nepřišla, zřejmě bych jí už nikdy nechtěla vidět, protože mi tímhle chováním neskutečně připomínala otce, tuna slibů a skutek utek.

Po dlouhé chvíli ustavičného hledání jsem se opřela o auto vedle Harryho a zhluboka se nadechla, opravdu tady nebyla, nechala svoje jediné dítě čekat na naději, že někdy pozná svou matku. Rozhořčeně jsem vystřelila rukama do vzduchu a chytla se za obličej, aby Harry neviděl tu obrovskou tíhu a zklamání, které se mi míhalo v očích, tak moc mě bolel fakt, že tady doopravdy není a nepřijde, slíbila mi to, chtěla mě vidět, ale místo toho si se mnou jen hrála jako s obyčejnou loutkou. Zastavila jsem vzlyky, protože tím bych Harrymu ještě více ublížila, a snažila se přijít na to, co teď, mám jí snad hledat sama, nebo mám čekat do setmění, jestli se ukáže?