Chains (Cz ff - Harry Styles)

24. Destruction

Převalovala jsem se v posteli s myšlením, že mi to pomůže ponořit se do říše snů, ale bylo to více než marné, tohle byla první noc bez Harryho a já se bála zlých snů, možná to bylo důvodem mé bdělosti, jen jsem si nechtěla připustit, jak moc se na jeho přítomnosti stávala závislá. Od dnešního večera jsem neustále myslela na ten jediný nepatrný dotyk, který se mi vryl do paměti, ještě stále jsem cítila jeho hebkou a něžnou ruku, jak zlehka přejíždí po mých kloubech, neustále mnou oplýval ten příjemný pocit, jako kdyby byly jeho prsty mezi těmi mými. Zhluboka jsem vydechla a pevně zavřela víčka k sobě, když se k mým uším dostal zvuk otevírání dveří.

„Sky?“ ozval se tichý šepot, nemusela jsem ani přemýšlet, kdo to je, ale pokoušela jsem se zamaskovat to, že jsem vzhůru, jenže v jeho přítomnosti bylo téměř nemožné oddychovat pravidelně, dokonce jsem někdy přemýšlela i nad tím, jestli když spal vedle mě, byl můj dech klidný jako při obvyklém osamoceném spánku. Věděla jsem, že objevil fakt odhalující to, že ještě nespím, proto jsem otevřela oči, abych alespoň měla přehled o tom, kde se nachází a mohla s ním mluvit.

„Ano?“ zašeptala jsem do ticha, které kolem panovalo, pořádně jsem mu neviděla do obličeje, jelikož jediné světlo, které bylo zapnuté, se nacházelo na chodbě, proto jsem si zapnula malou lampičku na nočním stolku, bez dalších zbytečných slov se zhaslo na chodbě a Harry pomalu přecházel k mé posteli. Jeho pohyb ustál až, když se posadil a podíval se na mě. Zelenkavé smaragdy mě opět ovládly, snažila jsem se nevypadat nervózně, ale nedostatek energie mi to značně stěžoval. Věděla jsem, že se přibližuje, i když to byly jen nepatrné vzdálenosti, které překonával, pro mě to bylo spalující, s každým překonaným centimetrem mé srdce zrychlilo své tempo, kdežto dech se v přímé úměrnosti zkracoval, plíce začínaly vypovídat službu.

„Sky,“ znovu mě šeptem oslovil, pátrala jsem v jeho očích, snad jsem doufala, že v nich něco najdu, ale nedokázala jsem se na ně soustředit, přišla jsem si jako zhypnotizovaná, možná jsem opravdu byla, protože mé tělo nevykazovalo známky jakéhokoliv pohybu, který by mě i Harryho utvrdily, že jsem v pořádku. Narovnala jsem se v zádech, jelikož jsem si proti němu připadala malá a tohle gesto mi mělo alespoň tu fungující část mozku zapojit, nerada jsem se cítila podřazeně, nezávislost byla jednou z výsad, které jsem chtěla ve svém životě po odchodu z domova uplatnit.

„Co jsi cítila… v tom kině?“ jeho hlas ubíral na intenzitě, měla jsem problém s tím, abych ho slyšela, ale přesto jsem si byla naprosto jistá, že jsem mu rozuměla správně. Začala jsem přemýšlet nad odpovědí, nevěděla jsem, jestli by bylo dobré mu říct všechno, co mi jeho přítomnost způsobovala, ale nakonec jsem se rozhodla to ještě na pár týdnů, možná měsíců, skrýt, nepřišlo mi to jako životně důležitá záležitost, která by musela vyjít na povrch. Ovšem v mysli se mi začaly přemítat jiné myšlenky, odhalující mnohem více zničující realitu, věděla jsem, že bych mu to měla dříve nebo později říci.

„Harry, musím ti něco říct,“ zhluboka jsem se nadechla a na chvíli přivřela oči, snad abych si dodala trochu ubývající odvahy, „kdysi… jsem v tvé přítomnosti cítila něco divného, nevím, jak to popsat. Byla to nesnesitelná bolest, proto jsem se snažila vyhnout se tvé přítomnosti. Bylo to jako… okovy. Čím blíž si byl, tím to bylo nesnesitelnější, nejprve kolem zápěstí, krku, potom i srdce…“ dokončila jsem tichým hlasem a na chvíli sklopila pohled, jelikož jsem si nebyla úplně jistá, jestli bažím po zjištění jeho reakce. Ještě dlouhou chvíli jsem sledovala své prsty, se kterými jsem si pohrávala, ale věděla jsem, že dříve nebo později budu muset čelit jeho pohledu, ať už překvapenému, či chápajícímu.

„Sky… Já to taky cítil. Ale nemohla jsem se držet dál, bylo mi tě tak líto, věděl jsem, co všechno se ti stalo, nemohl jsem se na to jenom koukat… Nebyl jsem si jistý, jestli tě ta vzájemná přítomnost ničí stejně jako mě, nechtěl jsem se tě na to ptát, protože jsi byla plachá. Vím, jak hrozné to bylo, ale vzhledem k tomu, že jsem byl ve tvé blízkosti, ignoroval jsem to,“ nebyla jsem si jistá, jestli mám poslední větu chápat jako lichotku nebo holé oznámení, ovšem i tak jsem se usmála. Nevěděla jsem, jestli jsem byla ráda za to, že jsem to necítila sama, ale když jsem si vzpomněla na tu nesnesitelnou bolest, která mě kdysi paralyzovala a zakazovala mi jakkoliv se hýbat, bylo mi Harryho líto, i když byl muž, možná to snášel lépe, no nepříjemné to bylo stejně.