Chains (Cz ff - Harry Styles)

16. Unjustified

Sledovala jsem ho, jeho plné rty, které byly kvůli rychlému dýchání mírně pootevřené, se lehce chvěly, vypadal nervóznější než obvykle, začínal ve mně růst strach z toho, co mi chce říct, nevím, jestli to bylo dobře nebo ne, ale dlouhou chvíli mlčel a sledoval mě.

Vybídla jsem ho pohledem k tomu, aby prolomil ticho, ale ani tak se k tomu neměl, naléhavost ve mně začínala pomalu ale jistě růst, toužila jsem po zjištění té informace, ať už se týkala čehokoliv.

„Ehm…“ odkašlal si a na chvíli sklopil pohled, při vydání toho nepatrného zvuku se mi zastavil dech a srdce začalo utíkat neskutečnou rychlostí, ovšem i nadále mi neoznamoval to, co měl v plánu.

„Harry?“ zeptala jsem se ho, abych se ujistila, jestli je v pořádku, jelikož jsem začínala mít zlé tušení, že tu nejsem jediná, která o sobě může tvrdit, že je šílenec. Zvedl pohled a kousnul se do rtu, bolest z jeho očí byla jasně viditelná, začínala jsem chápat naléhavost situace a tíhu těch slov, která mi chtěl říci.

Na kůži se mi okamžitě objevila husí kůže, marně jsem si namlouvala, že je způsobená lehkým vánkem, který kolem proplouval společně s časem, kdy jsme se na sebe s Harrym jen dívali.

„Sky… Já… Promiň, málem jsem zkazil normální den… Já… Omlouvám se, řeknu ti to zítra,“ řekl nakonec, zlost pomalu ale jistě stoupala do mého mozku, i přes všechna očekávání jsem nakonec nic nezjistila, jen jsem přišla o čas.

Prudce jsem se otočila a kráčela dál, tenhle den začínal být jedním z nejhorších, pokud jsem nepočítala několik málo dní, kdy jsem jen seděla na parapetu v domově a brečela, ovšem teď jsem si nebyla jistá, jestli bych se tam nechtěla vrátit.

„Jsme tady,“ ozvalo se tiché zašeptání vedle mě, nedívala jsem se na něj podobně jako před dlouhou chvílí a ani jsem to neměla v plánu, tupá bolest mi opět stoupala do hlavy a kvůli jeho blízkosti prostupovala většinovou částí mého těla, snažila jsem se to ignorovat a pro přilepšení jsem trochu popošla, abych nenápadně zvětšila prostor mezi námi.

Rozhlédla jsem se kolem, nic moc tu nebylo, vlastně to tu bylo stejné jako v celém lese, jen stromy, mech a další rostliny, které dodávaly tomuto prostředí zelený nádech. Nadzdvihla jsem obočí, do hlavy mi začaly lézt myšlenky, jestli to nebyl jenom vtip, ovšem vážnost Harryho tváře, kterou jsem v paralelním vidění zahlédla, mi naznačovala, že to tak není.

Vzhlédla jsem, možná to překvapení nebylo na zemi, při posouvání mého pohledu po stromech jsem si všimla čehosi tmavého mezi hustými větvemi stromů, ovšem má vzdálenost mi nedovolovala to bezprostředně poznat. Při mých krocích se ozvalo praskání větví, když jsem se pomalu posouvala k té věci.

Zastavila jsem až těsně pod ní, rostl ve mně stejný pocit jako ve většině dětí na Vánoce, pocit překvapení a nedočkavosti, nevěděla jsem proč, ale touha po zjištění, co to je, ve mně rostla neměřitelnou rychlostí.

Dřevěná prkna, která jsem měla možnost vidět, mi pomalu donášela do hlavy menší obraz toho, co je tam nahoře. Cítila jsem vedle sebe Harryho přítomnost, ale ignorace mi ulehčovala situaci.

Okrajově jsem sledovala to, co dělá, ovšem nechtěla jsem se na něj podívat přímo, ne kvůli tomu, že bych byla naštvaná kvůli zbytečnému napínání mých očekávání, sama jsem si to nedokázala odůvodnit.

Kolem nenápadného stromku byl obmotaný žebřík, který Harry rozvázal a beze slov mi naznačil, abych vylezla nahoru. Byla jsem nedočkavá, tušila jsem, co tam nahoře bude, ale nebyla jsem dost odhodlaná k tomu, abych to odhadovala a říkala nahlas, měla jsem své vlastní teorie a čekala na jejich potvrzení nebo vyvrácení.