Chains (Cz ff - Harry Styles)

23. Confusion

Hlasitý tlukot mého srdce ovládal mou pozornost, jediné, na co jsem se dokázala pořádně soustředit, byly jeho oči, naše blízkost byla tak krásná, líbila se mi asi více, než by měla, ale nechtěla jsem se ohlížet na to, co bych měla dělat a jak bych se měla cítit, dávala jsem přednost tomu, co jsem opravdu pociťovala a pro tento okamžik, kromě nervozity, to byla také radost. Usmála jsem se, už jsem si zvykla, že v jeho přítomnosti jsou mé úsměvy upřímné, protože jsou věnované vždy jemu.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, avšak mohla jsem si být jistá, že to postřehl, jelikož se na jeho tváři objevil neodolatelný úsměv, jenž byl doprovázen párem roztomilým ďolíčků, které mě dostávaly do kolen. Nevěděla jsem, jak tenhle okamžik bude přerušen, ale nechtěla jsem na to ani pomyslet, až příliš se mi líbilo Harryho tělo, které se mě dotýkalo. Jasně jsem si uvědomovala změnu pohledu na Harryho, nikdy jsem nad ním tak nepřemýšlela, a pokud ano, výslovně jsem si to zakazovala, ale teď, jako kdyby mi to bylo jedno, co si vlastně myslím, nedržela jsem se na uzdě a nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře nebo ne.

„Nechceš se jít projít?“ jeho dech dopadal na mou kůži, příjemné mrazení procházelo mým tělem, ale pokoušela jsem se na sobě nedat nic znát, ještě pořád jsem si byla vědoma toho, jak moc nechci, aby o mých pocitech věděl. Přikývla jsem, jelikož jeho přítomnost mi stěžovala mluvení. Odtáhl se, jeho ruce spadly podél mého těla a já si uvědomila, jak moc mi chybí jeho dotek na mých tvářích, avšak byla jsem si jasně vědoma toho, že bychom v té poloze nemohli být až do skonání světa. Jeho vzdálenost se však nezvětšila, stále byl v mé těsné blízkosti, zapomínala jsem na to, co dělám, nevěděla jsem, jaké má úmysly a už vůbec jsem nedokázala pochopit tu změnu, která právě nastávala, netušila jsem, co je správné a co ne, jen jsem se pokoušela potlačit všechny city, které se snažily vecpat do mé mysli.

Ne, že bych chtěla být bezcitná, chladná nebo něco takového, ale nechtěla jsem se na nikoho plně spoléhat, nechtěla jsem nikomu odevzdat všechnu mou důvěru, jelikož už z domova jsem byla naučená, že je to jedna z nejhorších věcí. Pokud bych to totiž udělala a ta daná osoba mě zradila, nebylo by to příjemné, dokázala jsem si živě představit tu bolest a utrpení, které by to s sebou přineslo. Věděla jsem, že Harry si začínal pomalu ale jistě krást mou důvěru, zřejmě se mi snažil nahradit všechno, co mi chybělo, ale já ještě nebyla připravená na to pustit někoho ke mně do života naplno, kdyby totiž odešel, nevím, jestli bych to zvládla.

„Harry?“ oslovila jsem ho potichu, když jsme začali kráčet ven z lesa. Vnímala jsem okolí, vůně lesa mě vždy fascinovala, podobně jako jeho barvy a neutuchající tajemství, které skrývá, připomínalo mi to tu doby, kdy jsem byla na dně, sama, tehdy jsem uvažovala nad tím, jak opustím domov a teď? Teď jsem opět v lese, ale nemusím se utápět v černých myšlenkách, nemusím se poddávat spalujícímu smutku, i když i ten ještě částečně obývá mé srdce a mou mysl. Dostalo se mi od Harryho jen zahmkání, ale brala jsem to jako souhlas k pokračování.

„Co cítíš, když jsem s tebou?“ napadlo mě, bažila jsem po odpovědi snad více než po kyslíku, otázka mi sice přišla naprosto absurdní, ale má touha po jeho slovech mi nedovolila se nezeptat. Sledovala jsem jeho trochu překvapený pohled, když jsme vyšli z lesa a po chodníku se vydali mě neznámým směrem. Zhluboka se nadechl, já místo toho držela dech zatajený, zřejmě proto, aby mi neuniklo ani jedno slovo. Přemýšlel, bylo to poznat z jeho pohledu, nechtěla jsem na něj tlačit nebo něco podobného, jen jsem doufala, že mi jeho odpověď pomůže při rozhodování mezi tím co je správné a co ne.

„Co cítím? Já… Nevím jak to popsat, ale tvoje přítomnost se mi líbí, vždycky když jsem s tebou, jsem za to nesmírně rád, i když často musím přemýšlet nad tím, čím sis musela projít. Když jsem s tebou, cítím se tak nějak zvláštně, znáš pocit bez tíže? Tak něco takového, jenom trochu lepšího,“ dokončil jeho krátkou řeč a já pomalu začala dýchat, nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl, stále jsem si v hlavě promítala jeho slova, opakovala jsem si je stále dokola, bylo tak krásné něco takového slyšet. Nedokázala jsem z toho sice poznat pravý smysl, nebo jsem si ho možná jen nedokázala připustit, každopádně byla jsem za tu odpověď nesmírně ráda.