Chains (Cz ff - Harry Styles)

35. Believe

Cítila jsem malé slané kapky, které se draly ven z mých očí, ale neměla jsem potřebu ukazovat, jak mě fakt, že v tom všem má zřejmě prsty Harry, ranil, nechápala jsem, jak jsem mohla být tak naivní a věřit, že všechno, co mi řekl, byla pravda. Jednou na zemi, navždy na zemi – zřejmě mě smůla, která započala mým pobytem v dětském domově, nikdy neopustí, jsem jen hračka mého otce, když mě nepotřebuje, jsem v domově, když mě potřebuje někdo jiný, jsem prostředek k vydírání – docela neúcta k ceně mého života, ne? Připadám si jako pytlík ničeho, který je přehazován z jednoho místa na druhé, ale nikdo není schopný si ho nechat u sebe.

S odporem jsem obešla tu šťastnou dvojici, která mi zkřížila cestu, a zamířila do pokoje, teď jsem dostala poměrně velkou chuť k útěku, jelikož jsem opravdu neměla potřebu zjišťovat, jestli by můj otec zaplatil výkupné nebo ne, navíc jsem se chtěla dostat co nejvíce od Harryho, toho největšího zrádce, kterého kdy dějiny poznaly. Nesnášela jsem ho snad víc, než mého otce, protože využíval i mé city, omotal si mě kolem prstu a potom mě odkopl, kdežto můj otec se nezabýval s první fází, rovnou se mě zbavil a musím říct, že to bolelo rozhodně mnohem méně.

Se svěšenou hlavou v rukách jsem začala potichu vzlykat, tak moc jsem věřila v to, že ke mně také něco cítí, že jsem konečně dostala právo k tomu, abych mohla začít nový život a být šťastná, místo toho musím být opět využita – jaká to krásná pointa mého života. Slzy smáčely mé tváře, i když jsem se usilovně snažila je zadržet, bolelo to, tak moc to bolelo, první člověk, který si ke mně probojoval cestu, byl zrádce – a to jsem nedokázala unést, už tak jsem měla poměrně dost oslabené city kvůli svému pobytu v dětském domově.

S brekem jsem se ponořila do říše snů, ty nejhorší noční můry provázely celý můj stav mimo realitu, nemohla jsem uvěřit tomu, že když vedle mě spal Harry, všechno bylo lepší, měla jsem krásné sny, nebo alespoň žádné, ale vše je lepší než pocení a křik, který vás budí téměř každých pět minut. Do východu slunce jsem zírala na strop, nechtěla jsem opět prožívat téměř reálná muka, která mi přinášel spánek, uzavřela jsem mysl, jelikož jsem neměla ani tu nejmenší chuť se vrtat v tom, co všechno je na světě špatně, připadala jsem si jako psychopat, který na nic nemyslí, ale čeká, že se samo od sebe všechno změní.

Pohledem jsem přejela pokoj, vypadalo to tu lépe než v dětském domově, ale tam bych teď – i přes všechen odpor, který k té instituci chovám – byla mnohem radši. O pár dalších zkoumavých pohledů později jsem zaregistrovala papír na nočním stolku, byla jsem si stoprocentně jistá, že před tím, než jsem šla spát, tam neležel, což znamenalo, že ho tam někdo během mých výkřiků do prázdna způsobených těmi nejhoršími sny musel položit. Tušila jsem, že to psal Harry, protože mi své city pokaždé vyznával papírem, rychle jsem ho rozevřela a už podle prvních řádků bylo jisté, že je to jen další kupa lží, na kterou si zbytečně plýtval inkoust.

Moje Sky,

ano, moje, víš proč? Protože jsi řekla, že mě miluješ, stejně tak, jako tě miluju já. Tehdy, když jsi za mnou přišla, se mi zastavilo srdce, nevěděl jsem, co čekat, jestli mi vrazíš, nebo se rozbrečíš, ale ty sis vybrala cestu, kterou jsem ani v tom nejkrásnějším snu nečekal.
Možná si o mně (vlastně asi určitě) myslíš, že jsem ten největší zrádce, zřejmě si říkáš, že jsem ještě horší než tvůj otec, ale prosím, zkus mě alespoň chvilku poslouchat (vlastně číst), protože o tebe kvůli svému otci opravdu nechci přijít.
Věci se mají tak… Nikdo nevěděl, že jsi se mnou, ale když jsi šla za svým tátou, ten můj se to nějak dozvěděl – asi má soukromé špehy, opravdu nevím – takže začalo menší vydírání… Rozhodl se, že tě použije jako výkupný, protože chtěl od tvého otce vrátit to, co kvůli němu ztratil. Samozřejmě nejlepší cestou jsi byla ty – lehce přístupná – ale chtěl jsem tě před ním chránit.
Možná mi to neuvěříš, ale vyhrožoval mi, že tě znásilní, zabije, umučí, nevím co ještě – byl jsem tak vyplašený – panikařil jsem, protože bylo jisté, že pohádka končí. Neřekl jsem mu, kde jsi, když jsi byla tehdy v lese, ale on věděl, že tam chodíš, protože nás sledoval… Je mi to moc líto, Sky, opravdu moc líto, nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo takhle daleko, chtěl jsem tě chránit před světem a neuchránil jsem tě ani před sebou samým.
Miluju Tě, Sky, musíš mi to věřit, protože jestli s tímhle končí i to, co bylo mezi námi – a já vím, že tam něco bylo – pak myslím, že už není důvod, proč tě dále mít u sebe, sice jsem tě hledal celý život, ale to neznamená, že jsi moje… Docela si protiřečím, nemyslíš? Na začátku jsem psal, že jsi moje, ale o tom musíš rozhodnout ty sama, i když bych o tom velice rád rozhodoval já.
Nevěříš mi? Nevím, jak ti jinak říct, že všechno, co k tobě cítím, je pravda… Něco mě napadá, ale nevím, jestli tě to dostatečně přesvědčí.
Ráno se připrav, budu u tebe a dokážu ti, že bojuju na tvojí straně, neboj.