Chains (Cz ff - Harry Styles)

39. Fear of the future

Snídaně proběhla téměř beze slov, celou dobu jsem Harryho bedlivě pozorovala a vnímala každý jeho pohled a pohyb, několik málo paprsků naráželo do smaragdů, které se musely schovat za oční víčka, aby neutrpěly žádnou újmu na zdraví. Chtěla jsem mu říct, že se dnes hodlám setkat s otcem, ale jen při pomyšlení na toto téma se mi dělalo zle, i když mě zachránil, mé pocity vůči němu se nezměnily, možná se nenávist jen trochu zmírnila, ale nic pozitivního nepřišlo. Byla jsem nervózní, moc dobře jsem si pamatovala poslední setkání, jeho katastrofální následky se mi v hlavě promítaly neuvěřitelnou rychlostí a stále se opakovaly, jako by mi chtěly říct, že mé rozhodnutí nebylo správné.

„Děje se něco?" ozval se Harry, zřejmě zaregistroval můj prázdný pohled, kterým jsem skenovala jeho skleničku plnou džusu, nechtěla jsem, aby si dělal starosti, proto jsem jen zakroutila hlavou na znak odporu a dále pokračovala v požívání jídla, které se mi s každou další vteřinou, kdy se mi kroutil žaludek, hnusilo více a více. Věděla jsem, že mé výkyvy nálad mohou mít fatální následky na našem vztahu – nebo co to vlastně bylo-, ale nemohla jsem je ovládat, pokaždé se objevily v nečekaný okamžik a naprosto mě odrovnaly.

„Tak... Co bys dneska chtěla dělat?" skoro mě vybízel k tomu, abych mu řekla o otci, na chvíli jsem se kousla do jazyka, abych alespoň pár dalších sekund udržela mé plány od Harryho, stále jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby o tom věděl. Možná bych tam mohla jít sama – řekla bych mu, že jdu do lesa, nebo že si potřebuju něco zařídit, bála jsem se totiž, že by mohl s mým plánem nesouhlasit. Možná to znělo šíleně, ale opravdu jsem tátovi chtěla poděkovat z očí do očí a alespoň se pokusit o nezávaznou konverzaci bez zvýšených hlasů.

„No... nevím," pokoušela jsem se udržet klidnou hladinu hlasu, ale podle Harryho podezíravého pohledu jsem na plné čáře selhala. Většinou jsem v jeho přítomnosti nedokázala být v klidu, navíc jsem nikdy neuměla moc lhát, ani jsem to k životu nijak zásadně nepotřebovala, ale teď to mohlo znamenat hodně. S povzdechem jsem se posadila na gauč a poklepala vedle sebe, načež jeho horké tělo dosedlo vedle mě a začalo vysílat určité tepelné signály do mého nitra.

„Co se děje?" zeptal se s mírně znatelným strachem v hlase, nechtěla jsem, aby si myslel, že se něco stalo, nebo že je to jeho vina, nesnášela jsem pocit nejistoty, kdy jsem nevěděla, jestli mám říct pravdu, nebo to vše jenom obejít a více se k tomu nevracet. Podívala jsem se mu do očí – kouzlo ranní roztomilosti z nich vyprchávalo závratným tempem, jenom ten jeden pohled rozhodl o tom, že se Harrymu svěřím.

„Chtěla bych jít navštívit tátu... Minule to nedopadlo nejlíp. Chci mu poděkovat a nechat si všechno vysvětlit, i když mu možná nebudu věřit," zašeptala jsem a sklopila hlavu, abych nemusela čelit jeho pohledu, kdyby byl náhodou naštvaný. Nechápala jsem mé strachování, kdyby řekl, že je to nepřípustné, zřejmě bych tam nikdy nešla – nebo snad ano? Možná jsem kolem toho dělala až příliš mnoho rozruchu, ale nechtěla jsem nic pokazit, hlavně ne teď, kdy se všechno začínalo vykreslovat v těch nejhezčích barvách.

„Dobře... Chceš, abych šel s tebou?" zahlédla jsem malý plamínek naděje, který rozhořel jeho pohled, s úsměvem jsem přikývla a objala ho, možná, že tohle je láska – pochopení druhých. Chvíli jsme seděli v tichosti, objímali se a jednoduše si užívali přítomnost toho druhého, byl to kouzelný okamžik, ostatně jako většina chvil v Harryho přítomnosti, vstřebávala jsem ho plnými doušky a toužila po tom, aby neskončil.

Nevnímala jsem čas, celou dobu jsem prakticky čekala jen na to, až bude odpoledne, abych mohla opustit útroby domu a jít za otcem, v hlavě jsem si přehrávala rozhovor a snažila se najít všechny možné scénáře, pečlivě jsem promýšlela každé své slovo, všechny otázky jsem si sepisovala na jakýsi imaginární papír a v duchu jsem reagovala na odpovědi, které mi otec dal. Pokoušela jsem se o vykreslení těch nejpozitivnějších konců, ve většině případů to ovšem končilo údolím slz.