Chains (Cz ff - Harry Styles)

42. I believe in the stars

Ráno jsem se probudila poměrně brzo, nikdy jsem nebyla zvyklá na dlouhé vyspávání až do odpoledních hodin, v dětském domově byl nastolen trochu přísnější režim, ale nestěžovala jsem si, v té době jsem neměla pocit, že by mi něco scházelo. Rychle jsem se oblékla a seběhla dolů, můj žaludek sice zel prázdnotou, ale neměla jsem chuť k jídlu, poslední dobou jsem příjem potravin docela omezila, možná to bylo způsobeno stresem nebo poměrně těžkou životní situací, ve které jsem se právě nacházela.

Věděla jsem, že kdyby se to Harry dozvěděl, dělal by si starosti, proto jsem se snažila to udržet v tajnosti, vstávala jsem dřív než on a dělala mu snídaně, protože tak nemohl vědět, jestli jsem jedla taky nebo ne. Připravila jsem mu jídlo, položila ho na stůl a vydala se ke dveřím, nutně jsem se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu a trochu se provětrat, nebylo mi dobře, ale pokaždé, když jsem byla v lese, všechny starosti a bolesti opadly a byla jsem jen já.

Loudavým krokem jsem se vydala do lesů, milovala jsem vůni dřeva, která mě pokaždé, když jsem vstoupila dovnitř, naprosto pohltila, byla všude kolem mě a ovládala všechny mé buňky, dostávala mě do neuvěřitelného klidu, kterého jsem normálně dosáhla jen s Harrym. Pamatovala jsem si na moji návštěvu lesa, kdy jsem byla unesena, ale chuť k dlouhé procházce mi to nezkazilo, pořád jsem milovala tu harmonii, která byla kolem, nechápala jsem, jak něco tak dokonalého může existovat.

Posadila jsem se pod mohutný kmen stromu – tak jako vždycky, když jsem chtěla na chvíli vypnout a jen vnímat okolní lesy, jejich vlhkost a jisté kouzlo, které v sobě skrývaly. Jakmile jsem se otočila čelem k cestě, kterou jsem se dostala až sem, uviděla jsem Harryho, který se potichu blížil ke mně, musel slyšet, jak odcházím, a jít za mnou, jinak jsem si nedokázala vysvětlit fakt, že byl tak blízko. Usmála jsem se na něj, vypadal krásně, nebyl unavený a strhaný jako včera večer, někdy bylo až neuvěřitelné, co s ním spánek dokázal udělat, náhle byl svěží a plný energie, očividně mu ani nevadilo, že je v mé blízkosti a tudíž nám hrozí bolest.

O několik kroků později dosedl vedle mě, vůni lesa okamžitě přebil jeho přirozený odér, nijak mi to nevadilo, protože i tak jsem byla naprosto v klidu a bez negativních myšlenek, tohle vlastně byla ta nejlepší kombinace, která mě mohla potkat – Harry a les. Opřela jsem si hlavu o jeho pevné rameno a zírala před sebe, skenovala jsem okolí, jako bych tady nikdy nebyla, a přitom bych se odsud dostala i poslepu. Harry začal šátrat v kapse tmavé bundy, čímž mě vyrušil z jakéhosi transu, pomalu jsem se napřímila a sledovala jeho počínání.

„Tohle dneska ráno přišlo... Fakt nevím, jak se někdo mohl dozvědět naši adresu. No, tady máš, je to pro tebe," natáhl ke mně ruku s bílou obálkou, ačkoliv jsem byla mírně zaskočená, dokázala jsem ovládat své počínání, převzala jsem obálku a chvíli zírala na nádherný rukopis, kterým bylo napsáno mé jméno. V mysli jsem prolétla přes všechny známé tváře, které by tohle mohli napsat, ale k nikomu se to nehodilo, navíc dopisy mi dával jenom Harry, a ty nemusel posílat poštou.

Dostala jsem se až k samotnému dopisu, mé ruce se mírně třásly, když jsem ho otevírala, dech se mi samovolně zatajil a srdce jako na povel začalo tlouct rychleji, skoro jsem se bála, že to Harry uslyší, nechtěla jsem být tak rozrušená, ale začínala jsem tušit, od koho jsem tohle mohla dostat. Rozložila jsem několikrát přeložený zdobený papír, který byl popsán tím nejkrásnějším rukopisem, v okamžiku, kdy jsem se podívala na první řádky, jsem zacítila tak nechvalně známou vůni, kterou jsem sice nedokázala k nikomu přiřadit, ale věděla jsem, že tohle není poprvé, co se dostala k mým čichovým buňkám.

Moje drahá malá Sky,

asi nevíš, kdo jsem, a divíš se, že ti píše nějaký cizinec. Neměla bych být pro tebe cizí, to slovo mě tak strašně bolí, protože ho způsobil tvůj otec. Ano, Sky, jsem tvoje matka.