Chains (Cz ff - Harry Styles)

10. Escape

Ticho, naprosté ticho, slyšela jsem jen svůj dech, ale jakmile jsem ho zatajila, neslyšela jsem už ani to. Sledovala jsem ho, každý jeho pohyb, každý jeho tichý nádech, čekala jsem na odpověď, nebo alespoň na něco, co by mi naznačilo, že mi pomůže, že tu nebudu muset tvrdnout necelé 2 roky, musím se odsud dostat, připadám si tu svázaná, nemůžu nic zjistit, nemůžu se rozletět do světa minulosti.

„Pomůžu ti,“ zašeptal na konec, sklopil hlavu a rukou si projel v kaštanových kučerách, vypadal lehce frustrovaně, možná měl strach z toho, co se mohlo stát, a pokud on, který zřejmě věděl, co se může stát, měl strach, co teprve já?

„Kdy?“ položila jsem mu svou poslední otázku, která pro mě byla poměrně důležitá, čím dřív se z této odříznuté reality dostanu do té normální, tím lépe.

Mlčel, zřejmě přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, já se nikdy neorientovala v tom, jak těžké a dlouhé je vyřídit papíry ohledně tohoto, nikdy mě nikdo nechtěl, proto jsem s tím neměla zkušenosti.

„Co nejdřív,“ zašeptal, načež jsem opustila místnost, i když bylo ráno, zalezla jsem do postele a ještě chvíli ležela se zavřenýma očima, zato s plnou myslí.

Srdce mi rychle bilo do hrudi, stále jsem myšlenkami brouzdala ve světě, kde není žádný dětský domov, kde se nemusím dělit s dalšími dětmi, ve světě, který na mě čekal, ale já se bála, že ještě nejsem připravená do něj vstoupit, bála jsem se předsudků a odsuzování, bála jsem se toho, co by se mohlo stát, kdyby někdo zjistil, odkud jsem.

Sice jsem byla zvyklá na to, že se na mě všichni dívali skrze prsty, ale tohle mohla být konečně šance to změnit, mohla bych být jako ostatní a i když bych neměla nikoho, za kým bych se vracela domů, alespoň bych se mohla vrátit domů, ne do domova.

Připadala jsem si trochu jako v trapných amerických filmech, konečně se mi otevírala možnost, na kterou jsem čekala od svého prvního dne tady.

Všechny ty krásné pocity z odchodu byly překryty černotou toho, proč vlastně odcházím – abych zjistila, kdo jsem, proč jsem byla v domově a kdo jsou moji rodiče, i když jsem si nebyla až tak úplně jistá, že to všechno zjistit chci. Stále se tu nacházela možnost z toho vycouvat, ale byla jsem si téměř jistá, že by mi to mé podvědomí nedovolilo – nabídka odchodu z domova se neodmítá.

Postupně začaly všechny holky vstávat, proto jsem se rozhodla pro rychlé opuštění pokoje a následnou návštěvu jídelny.

Nepřipadala jsem si tak špatně jako obvykle, i když mě stále sužovaly vzpomínky na minulost a minulost samotná, ovšem pocit z toho, že tu konečně nebudu muset být, byl mnohem silnější.

Nechtěla jsem svou radost unáhlit, stále tu bylo bolestné omezení, avšak já nedokázala přestat myslet na to, jaké to bude, až tu nebudu muset být.

„Doprovodím tě do školy, potřebuju s tebou mluvit,“ zašeptal Harry mým směrem, když jsem šla do pokoje pro tašku. To byl další zádrhel.

Bolest způsobená Harrym, ač nevědomky, nebyla příjemná, a i když bych už asi měla být zvyklá, stále mě to omezovalo a s každým dnem to bylo horší, což jsem nechápala, možná by první položkou na mém pomyslném ‚Proč nejsem blázen‘ seznamu mělo být zjištění odkud pocházejí okovy a proč je cítím vůči Harrymu.

Nechtěla jsem, aby šel se mnou, i to, že mi chtěl pomoct, se mi nezamlouvalo, ale neměla jsem na výběr, navíc on byl klíčem k bráně porozumění, tudíž mi nic jiného nezbývalo.

Cesta byla tichá, neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych se pokusila navodit nějakou příjemnější atmosféru, upřednostňovala jsem ticho a klid, tudíž mi tohle vyhovovalo, ovšem podle Harryho nervózních a možná trochu nervních pohledů jsem usoudila, že buď mi chce sdělit něco velmi důležitého, nebo se mu ten klid nelíbí.