Chains (Cz ff - Harry Styles)

5. Who am I?

Pomalé a trochu roztřesené kroky, které mé tělo dostaly až před pokladnu, byly jasným důsledkem mé nervozity, kterou jsem se pokoušela potlačit, no i tak ovládala převážnou část mých emocí.

„Dobrý den,“ ozval se příjemný hlas, který mě následně vybídl, abych si vybrala film. S povzdechem jsem pokladní nadiktovala jméno filmu a čekala, než se vytiskne vstupenka.

Ze zadní kapsy u kalhot jsem vytáhla pár bankovek, které jsem následně položila na pokladní stolek a chňapla jsem po vstupence do světa tajemství, který se mi vstupem do kinosálu otevřel.

Nenápadnost, kterou jsem se snažila vůči mé osobě prosadit, se mi vyplatila, protože si mě Harry – alespoň jsem v to doufala – nevšimnul.

Dosedla jsem do měkkého sedadla a upřeně sledovala plátno, které bylo bílé, ale má mysl už si začínala domýšlet, jaké obrazy na něm budou za pár minut zobrazeny.

Uzavřela jsem veškeré vnímaní, které by mě mohlo informovat o okolí, a tupě zírala před sebe, zřejmě abych se náhodou nesetkala s Harryho pohledem.

„Sama… A ne se mnou,“ ozval se vedle mě hlas, který jsem dnes již nechtěla slyšet. To, že si mě všimnul, nebylo dobré znamení, protože vedle mě bylo dost volných míst a podle hodin, které zdobily jednu ze zdí kinosálu, zbývalo jen pár minut do začátku, takže bylo velice nepravděpodobné, že by se místa v mém okolí zaplnila.

„Přesně tak,“ potvrdila jsem jeho tvrzení, abych nemusela konverzaci dále rozvádět, už tak mi bylo nevolno a to jenom seděl vedle mě, teď zticha, ale to se mohlo rychle změnit.

Byla jsem ráda za prostředí, kdy jsme se nacházeli, protože až začne film, nebude moct mluvit, jelikož já hodlám dávat pozor, pokud to bude s bolestí v jeho přítomnosti možné.

Stále jsem pohled upírala na plátno, neodvážila jsem se podívat do jeho očí, možná jsem se bála ještě většího utažení okovů, nebo jeho pohledu…

„Proč?“ zeptal se, nerozváděl to dál, ale i z toho jednoho slůvka jsem pochopila, co chce vědět. Sama jsem neznala odpověď, ale on jí teď nutně potřeboval – tedy, odhadovala jsem to, protože naléhavost v jeho hlase se dala jen stěží přeslechnout.

„Protože…“ to bolí, domyslela jsem si. První, co mi padlo na mysl, bylo to, jestli mu někdy řeknu, že mě bolí jeho přítomnost, ale hned jsem to vyhnala z mysli, protože to bylo naprosto nepřípustné, určitě by mě chtěl dát na léčení a to by akorát prodloužilo dobu mého pobytu mimo normální život.

„Proč?“ zopakoval, tentokrát trochu tvrdším hlasem, ale stále naléhavým, skoro jako by mě nutil, abych mu odpověděla.

Můj pohled neustále těkal k hodinám, a i když ještě neměl film začínat, zhasla se světla a plátno pohltil obraz reklam, do uší mi udeřil hlasitý tón, který představoval nové filmy.

Byla jsem ráda, zachránilo mě to od odpovědi, no Harry stále seděl vedle mě, i když jsem si byla jistá, že jeho lístek k tomuto sedadlu nepatří. Při nepatrném pohledu na jeho profil jsem si všimla, že upřeně sleduje plátno, i když na něm nebylo nic zajímavého, jeho ruka spočívajíc na opěradle vedle mě, dlaní vzhůru, téměř vybízející k doteku.

S těžkým polknutím jsem se odvrátila a přivřela oči při tupé bolesti, která na chvíli ochromila mé smysly, když jsem si uvědomila, že stále sedí vedle mě.

Napadlo mě, že bych se mohla posunout o pár sedadel dál, možná by si toho nevšiml, ale kdyby mě následoval, už bych neměla kam utéct. Rozhodla jsem se riskovat a mírně jsem se nadzvedla, ovšem nechtěla jsem překážet někomu ve výhledu, navíc jsem nechtěla, aby si mě Harry všimnul, proto jsem se jemnými, pomalými a téměř nepostřehnutelnými pohyby vzdalovala od Harryho osoby, která stále upřeně zírala na plátno.