Chains (Cz ff - Harry Styles)

7. Answer

Jeho slova mě zastavila, fungovala jako brzda při mém útěku. Prudké otočení způsobilo mírné zakolísaní mé postavy, ale pohled na něj mě vyvedl z míry mnohem více, kvůli bolestím způsobených okovy.

Nechtěla jsem věřit tomu, že mi to opravdu řekne, ještě ráno mě ignoroval, nedokázal se mnou mluvit, ale teď mi to chce říct? Nepřijde mi, že by mu nějak vadila ignorace z mé strany, ale podle změny jeho názoru na odpověď usuzuji, že mu není lhostejné to, zda-li se s ním bavím nebo ne.

„Můžeš mluvit,“ pokynula jsem mu, neboť už pěkně dlouho chvíli jen mlčel a zíral na mě, což mě ubíjelo, hlavně ta nesnesitelná bolest, která se s každým centimetrem mezi námi, který překonal, zvyšovala.

„Já…“ načal větu, ale zasekl se. Nervozita na něm byla viditelná, což mě trochu překvapilo, nedokázala jsem pobrat ten fakt, že je nervózní kvůli dost závažné odpovědi, která mi možná otevře bránu do nového světa plného tajemství, kde si nebudu moct být jistá ani tím, kdo jsem, ale tím si nejsem jistá ani teď.

„Prostě mi to řekni.“

„Nemůžu.“

To jediné slovo mě donutilo se k němu opět otočit zády a utíkat zpátky do domova. Zastavil mě, aby mi řekl odpověď, ale stejně jsem se dozvěděla jenom to, že mi jí říct nemůže, což přináší novou, snad nejdůležitější otázku, na kterou nyní potřebuju odpověď – proč nemůže?

Věděl snad něco, co já ne? Uplynulé roky jsem si byla jistá tím, co se mi vlastně stalo, proč jsem v domově, ale od té doby, co je Harry pomocníkem, všechno se obrací a já přestávám věřit v to, co jsem si o sobě myslela. Možná je všechno úplně jinak, než se celou tu dobu zdálo – a pokud tomu opravdu tak je, proč o tom nic nevím?

Řešení mých vzpomínek a mé minulosti mě unavovalo, už mě přestávaly bavit ty tucty otázek, které se ke mně valily během každé minuty, kdy moje mysl ubíhala tímto směrem.

Dosedla jsem na houpačku za domem a začala přemýšlet, vlastně jsem ani nechtěla, ale nic jiného mi nezbývalo, vždycky jsem jen tupě zírala před sebe, dívala se na to, jak si žijí ti, kteří nebyli odsouzeni ke stejnému životu jako já, ale teď jsem měla něco, nad čím přemýšlet a ať jsem se snažila sebevíc, vždycky jsem si k tomu tématu našla cestu.

„Sky, půjdeš si se mnou hrát?“ ozval se Lilyin hlas, který jsem slyšela po dlouhé době. Vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem jí tak zanedbávala, byla jsem až příliš posedlá Harrym, že jsem ji začala přehlížet, což mě mrzelo.

„Jasně,“ opětovala jsem jí úsměv, konečně upřímný, protože ona by mě dokázala rozesmát i v těch nejhorších chvílích a myslím, že takový vliv nemá jenom na mě, ale na většinu lidí.

Postavila jsem se a následovala ji před dům – nerada jsem tam chodila, protože když někdo šel náhodou kolem, věnoval mi vždycky několik pohledů, které nebyly nijak příjemné, spíše odsuzující, což mě iritovalo, protože těm lidem zřejmě nedocházelo, že já si život tady nevybrala.

Většina dětí tu běhala, nebo si hrála, byly ještě příliš malé, takže jim bylo jedno, kdo je vidí, možná chtěly, aby je někdo viděl a vzal si je, no já když jsem byla menší, vždycky jsem byla za domem, neměla jsem potřebu vnucovat se do rodiny, kam jsem nepatřila.

„Ale někdo bude hrát s námi,“ zašeptala tajemně a rozesmála se. Nad jejím pokusem o napínání mě jsem se zasmála, ale tušila jsem, že se k nám připojí několik jejích kamarádek, tak jako obvykle.

„A kdo?“ musela jsem se zeptat, když jsem postřehla, že žádná z malých holčiček nesměřuje k nám.

„Harry.“