Chains (Cz ff - Harry Styles)

13. Nightmare

„Protože toho o tobě vím víc než ty, víc než kdokoliv jiný,“ odpověděl jednoduše, jako kdyby to bylo normální, jenže nebylo, není přece obvyklé, že někdo cizí o vás toho ví víc, než vy sami. Ohledně Harryho jsem byla zvyklá na to, že něco není v pořádku, něco je divné nebo je něco špatně, ale chtěla jsem alespoň jednu normální odpověď, chtěla jsem se konečně alespoň trochu cítit normálně, no mé možnosti mi to nedovolovaly.

„Prosím… Nemohl bys zkusit… Mluvit se mnou… Jako se baví všichni ostatní?“ poprosila jsem, ale až po vyřčení mi došlo, jak moc absurdní prosbu jsem mu podala, znělo to, jako kdyby se mnou mluvil jako s psychicky narušeným člověkem, nebo prostě nějak zvláštně.

„Myslíš, o něčem obvyklém?“ zasmál se, jeho ďolíčky nastoupily na scénu společně s okovy, ale také rychlým bušením srdce. Nechápala jsem reakce mého těla na nenápadné podněty vysílané z jeho těla, pokoušela jsem se zapomenout na ně, ale jeho přítomnost mi to zakazovala.

Přikývla jsem, protože jsem se bála, že pokud bych mluvila, měla bych roztřesený hlas.

„Je už hodně pozdě, měli bychom se vyspat a zítřek může být normální den, bez minulosti, bez vzpomínek,“ věnoval mi jeden z těch úsměvů, při kterém jdou všechny dívky do kolen, no já se pokoušela udržet, což se mi také podařilo díky tomu, že jsem rychle opustila místnost a zamířila do svého pokoje.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu faktu, že mám vlastní pokoj, nemusím se dělit s dalším tuctem dětí, dokonce mi na mysl vběhla otázka, jestli i tady budu mít noční můry – doufala jsem, že ne, protože to byl odkaz na mou nedávnou minulost v dětském domově, kterou jsem chtěla opustit.

Lehla jsem si do postele a pomalu se nechala unášet novou, mě ještě neznámou, vůní do říše snů.

Noční můry, tentokrát ještě mnohem horší, než v dětském domově, samá bolest, skoro jako kdybych to cítila doopravdy, jako kdyby to nebyl sen, ale realita, která pro mě měla být nová, lepší, místo toho jsem měla úděsné sny plné strachu.

Vzbudila jsem se kvůli vlastnímu křiku, opět jsem měla zpocené celé tělo, ztěžka jsem dýchala a pokoušela jsem se zastavit rychlý běh mého srdce, které očividně chtělo od zlých snů utéct podobně jako já.

„Sky? Co se děje?“ ozval se rozespalý, ale akutně naléhavý hlas Harryho, když rozrazil dveře a vstoupil do pokoje. Sledoval mě, všímal si každého mého těžkého pohybu, posadila jsem se a podívala se mu do očí, ke vší té bolesti z noční můry přispěla i bolest okovů, naštěstí teď ve slabší míře, jelikož Harry byl na druhé straně pokoje, no pořád tu byl a jeho zelené smaragdy mě propalovaly.

„Měla jsem… Jen zlý sen,“ zašeptala jsem vyčerpaně, mé hrdlo bylo vyschlé a pálilo kvůli nedávnému křiku, jenž vzbudil mě i Harryho.

„Donesu ti vodu,“ oznámil mi a otočil se na patě, načež vykročil pryč, zřejmě do kuchyně.

Zrychlený dech se mi pomalu ale jistě ustálil, tep se mi mírně zklidnil, no i nadále byl zvýšený, zvláště v Harryho přítomnosti, když mi na menší noční stolek vedle postele položil velkou sklenici plnou vody.

„Vypij to,“ vybídl mě, jeho oči mě stále sledovaly, skoro jako kdyby nemohl odtrhnout pohled, neustále se na mě díval a já se to pokoušela ignorovat, jelikož jinak by na scénu nastoupila nervozita, o kterou jsem teď zájem neměla.

Roztřesenou ruku jsem natáhla směrem ke skleničce, kterou jsem pevně sevřela pro případ, že bych ji upustila, a přiložila jsem ji k vyschlým rtům, načež jsem začala hltat vodu, která příjemně chladila mé bolavé hrdlo a upokojovala nepříjemný pocit v žaludku, avšak okovy uklidnit nedokázala.